Mé hnízdo aneb Vzpomínky na School of Dragons

4. stáj: Skalka (Undergarden)

Paličička (Macie)

Lio

Boucháček (Punchie)

Lordík (Lord)

***

Paličička: "Blá blá blá. To vzpomínání je sice moc pěkné, ale neměli bychom se spíš soustředit na nadcházející bitvy?! Bouře je ještě venku! A Khan s Ragnarem jak bys met! Přece se tu nemůžeme flákat, když všichni naši nepřátelé dost možná právě chtějí využít naší chvilky SLABOSTI!"

Já: "Paličičko! Klid! Nic se teď nestane. Blpská hlídka stále funguje! I u Zběsilců a dalších spojenců! Souostroví bude pořád chráněno, i bez školy. Nemusíš mít strach."

Paličička: "Strach? Já nemám strach." (Uraženě se odvrátila.) "Jen mám radši, když si to můžu ohlídat sama. Nejsem nejpověstnější bojovnice široko daleko pro nic za nic."

Já: "A nenapadlo tě, že tohle je šance být konečně míň bojovnice a víc matka?" (Poukázala jsem na tři mláďata, dva ostrozuby a jednoho kladivouna, co si hrála kus za ní) "No tak. Už jsme se o tom bavili. Vždycky jsi na ně chtěla mít víc času. Obě víme, že Puntička ani Hammer ti je nebudou vždycky hlídat, tak tohle je možná konečně tvá šance znovu obnovit vztahy."

(Paličička se za mláďaty ohlédla. Vypadala váhavě, tak jsem ještě chvíli mluvila.)

Já: "No tak. Netvrď mi, že opravdu věříš, že být bojovnice je důležitější než být s nimi. Já tedy vím, že nemám do výchovy co mluvit, když to nejsou moje mláďata, ale... snad chápeš, že chci pro tebe i ta mláďata jen to nejlepší."

Paličička: "Já ale věřím, že budu nejlepší matka jen, když budu i bojovnice. Chci svým i VŠEM ostatním mláďatům vybojovat lepší svět! Stejně jako to chtěl můj druh a má kamarádka."

(Už jsem pochopila, proč byla taková. Zmínka o padlém druhovi ji viditelně a trochu i ironicky ubrala bojovného ducha, ale, i když to bylo možná trochu podlé, jsem se rozhodla této její slabší chvilky využít a promluvit jí opravdu do duše. Přesunula blíž k ní a dala na ni ruku jako předtím Rafandě.)

Já: "Tvého druha a kamarádky je mi líto, to víš, ale nejsi tu zdaleka jediná, kdo má s lovci špatnou zkušenost. I Hunther, Bouřkolam, dokonce Půlměsíca s Půlnočníkem, když byli ještě vajíčka. My všichni jsme něco s lovci zažili a chceme díky tomu bojovat za lepší svět! Kvůli tomu se ale nemusíš přepínat, a promiň, že to říkám, ale i ZANEDBÁVAT rodinu." (Slovo ZANEDBÁVAT jsi obzvláště zaskočilo) "Ta mláďata tě potřebují víc než bitevní pole. Vím, že to víš. Tak poslechni konečně srdce a současnost a buď s nimi dokud můžeš. Bitvu zastane jakýkoliv voják, ale svým mláďatům můžeš být matkou jedině ty. A hlavně Lordíkovi."

(Zmínka o adoptovaném kladivounkovi ji definitivně dorazila. Já se ale i tak ještě rozhodl chvíli pokračovat.)

Já: "Ten dráček na tebe spoléhá. Má ještě tetu Hammer, ale matku vidí v TOBĚ. Vychovala jsi ho od vajíčka, stejně jako svého Lia a Boucháčka. Už ztratil jednu matku, neber mu i tu druhou."

(Má slova zasáhla spoustu draků kolem. Žádného ale tak jako Paličičku. Avšak důvod proč byl jiný, než jsem čekal.)

Paličička najednou šeptavě bolestivým hlasem přiznala: "Destiny, já ale nejsem jeho druhá matka. Musím se totiž přiznat. Lordík není synem mojí kamarádky Maddy! On je synem..."

Lordík: "Mamí!" (Lordík i se sourozenci zničehonic přiběhl.) "Už jsme dobojovali?! Všichni říkají , že je konec školy! Budeš si tedy s námi víc hrát?! Můžeš i TEĎ?!"

Lio: "Jó! Pojď si hrát!"

Boucháček: "Hrát hrát HRÁT!!!" (Boucháček přitom nadšeně skákal , vrtěl ocáskem a vyplazoval jazyk.)

(Paličička na ně dlouho hleděla. Jako by nevěděla, co má dělat. Naštěstí se po chvíli nakonec usmála.)

Paličička: "Tak dobře. Budeme si hrát. (Byla jsem ráda.) "Ale nejdříve si poslechneme příběhy našich přátel z hnízda. Souhlasíte?

Lordík ještě nadšeněji: "Budou pohádky?!"

Paličička s dojatým úsměvem: "Ano, budou pohádky."

Všechna tři dráčata: "JÓÓÓ! Budou pohádky!!! Budou pohádky!!! Jóóó!!!"

(Dráčata kolem dováděla a vůbec si nevšímala nás dospělých. Avšak ani tak jsem si netroufl zeptat se na to, co mi Paličička ještě před chvílí chtěla říct, tedy kdo je údajně skutečnou matkou Lordíka. Chápu, že šlo o vážné téma, a že možná to, že mi to chtěla říct, znamenalo, že skutečná matka byla hodně blízko, což jednou bude muset chtě nechtě říct, ať už mě nebo Lordíkovi, ale popravdě, když jsem na ni tak koukala, jak se ona s neviditelnými slzami dívá na šťastná dráčata, řekl jsem si, že to muže ještě chvíli počkat. Právě teď, byla šťastná i ona. Chtěla jsem to tak nechat. Minimálně než si dopovíme všechny pohádky.)