Mé hnízdo aneb Vzpomínky na School of Dragons

6. stáj: Kamenné expanze (Boulder Expansions)

Bouřkolam (Stormbreaker)

Míra (Peace)

***

Já: "No tak. Vím, že někdo chce jít. Mám pocit, že tu čekám už týden."

Bouřkolam se smíchem: "Jsi stejně horlivá, jako když jsme se potkali. Vzpomínáš, Destiny?"

Já: "Vzpomínám. Znamená to, že chceš jít další? No tak. Nedělej sochu a jen pojď."

(Bouřkolam se neostýchal a spolu se svou kamarádkou Mírou přilétl blíž. Zvuk jejich kamenných šupin byl pro mě velmi nostalgický.)

Já: "S vámi dvěma se pojí velmi speciální vzpomínky."

Bouřkolam: "To máš pravdu, příteli."

Já: "Válka s Nikorou Bouřlivou. Rozhodla se zaútočit na Vanaheim, pak na Blp, a přitom se ujala vlády nad Aukčním ostrovem. Bylo to hodně šílené dobrodružství. Ten den... jsem vlastně poprvé prohrála."

Bouřkolam: "Ale ubránili jsme Blp. My dva, vzpomínáš? Bok po boku."

Já: "Skoro jsme se ani neznali..." (Pořád jsem tomu nevěřil.)

Já: "Byl jsi vládce na ostrově Vanaheim. Nejstarší a nejváženější drak ze všech strážců... A stejně jsi mě následoval v každé bitvě. Proč vlastně? Byl jsem... jen následník ostatních jezdců. Já udělala jen to, že jsem našla ten amulet, díky kterému se Bouře ujala vlády nad Aukčním ostrovem."

Bouřkolam: "Nevěděla jsi, co jsi tam našel. Jen jsi následovala Záříka, to je celé. A důležité je, že jsme ochránili jeho, Blp, i všechny ostatní ostrovy s draky. A proto jsem tě tenkrát následoval. Tvůj pach, a ten moment, kdy ses mě poprvé dotkla, cítil jsem na tobě draky. I přes to ovoce, kterým ses pomazala. Jako bys byl jedním z nich. A když jsem tě slyšel bojovat a bránit mé zranitelné druhy... Inspirovala jsi mě."

Já: "Inspiroval?"

Bouřkolam: "Ano. Uvědomil jsem si, že i já chci létat po ostrovech a pomáhat VŠEM drakům. Nejen těm na Vanaheimu. S tebou jsem našel své skutečné poslání. A za to ti jsem vděčný."

Já: "A když si pomyslím, že to celé začalo jen obyčejným bádáním a žránočními svátky..." (Nervózně jsem se zasmála.)

Bouřkolam vážně: "Děkuji, že jsem s tebou mohl zůstat. Snad ti jednou opravdu pomůžu porazit Bouři, i ostatní."

Já s pohlazením: "Proto jsem tě koneckonců pojmenovala Bouřkolam, nebo ne?"

Bouřkolam se smíchem: "To ano."

Já: "Ale povahu strážce jsi taky nezapřel. Pamatuješ, když jsem se rozhodla adoptovat tady Míru? Hned sis ji vzal pod křídla, aby z ní jednou byl skvělý strážce Vanaheimu."

Bouřkolam: "A teď je dokonce obrokřídlec."

Míra: "Ále dost." (I se slepýma očima a doslova kamennou tváří byla viditelně celá nesvá.) "Tolik jsem toho zase neudělala. Zapomněli jste, že jste spolu zažili i objev Skrytého světa? Co je oproti tomu nějaký výcvik k cestě míru na jednom ostrově?"

Bouřkolam: "Vanaheim je víc než jen obyčejný ostrov. Je to místo posledního odpočinku. Místo posledního MÍRU, než drak po polnohodnotném životě opustí svůj domov, a nakonec i tento svět. Neznevažuj to."

Míra: "Neznevažuju, jen..."

Já: "Jen co?" (Začínala mi dělat radost.)

Míra vážně: "Kdysi jsi mi řekla, že mír je dost spekulativní věc. Že míru dosahujeme věčnými boji, to vyvolává zase víc bojů, a hlavně násilí, a že snad jednou dosáhneme té skutečné cesty míru. Pořád na to myslím. I po těch letech pořád bojujeme, tak si říkám, kdy to přijde? Kdy se tohle změní? Zvláště teď, když škola končí?"

Já: "To nevím." (To upřímně.) "Ale to, že je to dlouhá cesta, neznamená, že to nepřijde nikdy. Není to jen na nás, ale to neznamená, že to máme vzdát. Svět bude vždycky posílat opačný vzkaz, Míro, ale my se musíme hlavně držet toho, co je správné, a nepolevovat v našem úsilí, ať se objeví padouchů sebevíc, protože vždycky bude někdo , kdo není úplně dobrý. Tak to aspoň vidím já."

Bouřkolam: "A vidíš to jako strážce."

(Tím mě dostal. Bouřkolam se na mě podíval těma nevidomýma očima a promluvil od srdce, jako by na mě mluvil sám král s korunou rohů na hlavě.)

Bouřkolam: "Předtím jsem se spletl. Už nejsi stejný jako před lety. Dospěla jsi. Zmoudřel. Stala ses někým, kým spousta lidí i draků sní, že bude. Silným vůdcem, velkým pečovatelem, a bojovníkem za všechno a všechny, co jich na světě je. Být to ještě na mě, bylo by mi velkou ctí jmenovat tě příštím stařešinou strážců na Vanaheimu. Bez vtipů."

Já s humorem, kvůli pocitu ostychu: "Jako by jsi byl schopný vtipkovat."

(Za to mi dal šťouchanec křídlem do ramene. My jsme se tomu ale jen smáli.)

Míra: "Ne, vážně. Má pravdu, Destiny. Vyrostla jsi. Jsem ráda, že jsi mě adoptovala, a doufám, že jednou budu Vanaheim bránit tak dobře jako ty a Bouřkolam souostroví."

Já: "Nemusíš to dělat, pokud nechceš."

Míra: "Já vím. Ale já chci."

(To mě dojalo, takže jsem ji objala, abych se nerozbrečel, a s nadějí, že jednou díky takovým jako ona bude snad na světě jednou opravdu mír, jsem poprosila dalšího, ať se taky přijde podělit.)

***

POZNÁMKA AUTORA: Ahoj, omlouvám se, že teď nevydávám tak často, byl jsem nemocná, a navíc uvažuju o dokončení dlouho rozdělaných povídek. Každopádně snad to teď bude lepší.