Kamarádky Až Do Smrti

II.

"Jo jasně, zní super," usmál se na nás Nikolas, může existovat nějaký hezčí úsměv?

"V centru města?" Zeptala se Terka, furt mi na ní něco nesedí.

"Jo, tam je to dobré"

"To všude, je to jeden a ten samej fastfood," s těmi slovy měla za chvíli na obličeji 'jako vážně' výraz.

"No jo, já vím, po škole se sejdeme před školou, k?" Odvětila jsem Terce a zeptala se Nikolase na místo srazu.

"Jo jasně, proč by ne,"

~Terka POV~

Nevěděla jsem, jestli se ho snažit získat nebo nechat Timče, byla jsem velmi zmatená.

"Za chvíli bude zvonit," řekl Nikolas, čímž mě probral z mích myšlenek.

"Jo, vlastně, Timej pojď, jdeme na místo," usmála jsem se na ně.

*po škole*

Teď čekáme s Timčou před školou na Nikolase. Snad mu to moc dlouho nebude trvat.

"Ahoj holky," ozvalo se za námi, lekla jsem se tak až jsem doslova nadskočila. "Promiň vylekal jsem tě?"

"Jo, tak trochu," odvětila jsem mu. Je velmi milý, že se zeptal, usmála jsem se sama pro sebe.

"Můžeme jít už do toho mekáče?" zeptala se Timča a při tom se usmívala.

"Jo, však jo," usmála jsem se na ni zpátky.

Pomalu jsme vyrazili k mekáči.

"Hele, máte peníze? Jestli ne klidně to zaplatím." Zeptal se nás Nikolas.

"To je v pohodě, obě máme pět stovek," odvětila jsem a usmála jsem se společně s Timčou.

"Dobrá, jak dlouho ta cesta bude asi trvat?" Zeptal se Nikolas.

"Tak asi patnáct minut myslím," řekla Timča.

"To není tak zlé popravdě," řekl Nikolas.

"To máš pravdu, kolik máš s sebou peněz vlastně?" Zeptala jsem se, jelikož by mě to zajímalo kolik, když už by mu ani nevadilo to zaplatit.

"Pět tisíc, vždy pro jistotu," zasmál se pro sebe, je podle mě až moc milej.

"Tak to máš zbytečně moc, protože u nás ve městě nejsou věci nijak drahé." Zasmála jsem se pobaveně.

"Se mi nediv, jistota je jistota," zasmál se se mnou. Vtom okamžiku se Timča trochu zamračila, ale tak, abych to poznala jen já, tak aby si toho Nikolas nevšimnul. Nasucho jsem polkla. Vím co ten pohled znamená, vypadá to, že doma pak budeme mít hádku, pomyslela jsem si.

"Ach jo," povzdechla jsem si potichu, tak aby mě ani Timča a ani Nikolas neslyšel, ale nějakým záhadným způsobem mě Oba slyšeli.

"Děje se něco?" Zeptala se mě mile Timča, samozřejmě herecky.

"Proč sis povzdechla tak nahlas?" Optal se Nikolas těž, jen jinou otázkou.

"C-co-cože? N-ne to nic," odvětila jsem a všimla si jak mě Timča propalovala pohledem, měla jsem pocit, jako kdyby mi viděla přímo do duše.