Kamarádky Až Do Smrti

VIII.

"No dobrá." Řekla matka Terky. "Prokoukli jste nás." Ušklíbka se.

"Tak už nám to řekněte! Na tyhle hry nemám náladu!" Zakřičela na ně Timča.

"Copak se takhle mluví s vlastní matkou?" Podívala se s úsměvem a falešným smutkem Timčina matka na Timču.

Na odpověď jen zavrčeli na své matky najednou.

~ Timča POV ~

"No dobrá důvod proč jsme tady je....-" Spustila Terčina matka, když ji v tom něco přerušilo.

Všechno se setmělo, když jsem slyšela hlas Terky jak mi něco říká.

"...Timej...." Slyšela jsem Terku říci moje jméno, ale řekla toho víc. Ale slyšela jsem jen mé jméno.

"Timej vstávej! Je konec hodiny." Řekla, když jsem se z ničeho nic probudila. Podívala jsem se na ni zmateně. "Konečně ses probudila, pojď, půjdeme pozdravit toho nového spolužáka." Usmála se Terka, když v tom jsem si vzpomněla na sen co se mi zdál.

*později*

Byla jsem v šoku, když skoro všechno bylo jako v tom snu naprosto perfektně. Rozhodla jsem se to pozměnit. Před chvílí se Terka rozloučila s Nikolasem, když jsem ji začla táhnout domů.

"Terko." Oslovila jsem ji a viděla, že je trochu zmatená proč jsem jí předtím začala z ničeho nic táhnou.

"Pojďme se nad něčím domluvit, dobře?" Zeptala jsem se, s menším úsměvem na tváři.

"Ehm, jasně, nad čím?"

Vydechla jsem. "Ať to bude v jakékoliv situaci, nebudeme se o Nikolase hádat. Prostě budeme celou dobu, jako nejlepší kamarádky, nebudeme na sebe posílat vražedné pohledy. Prostě jako to bylo předtím, pak někdy později, řekneme Nikolasovi jak se ohledně něho cítíme a on si vybere. Dobře?" Navrhla jsem. Terka se na chvilku zamyslí, ale nakonec přikývne.

"Dobře, byla by škoda zbytečně ničit naše přátelství." Řekla Terka a usmála se na mě milým úsměvem.

Najednou zvážnila. "Proč tě to tak napadlo?" Zeptala se Terka z ničeho nic. Trochu jsem byla překvapená její náhlou otázkou, ale jinak jsem se rychle na ni usmála.

"No... Ehm... Víš já..err.." zakoktala jsem se. Bylo to docela těžké ze sebe dostat. Jak jí to jen vysvětlit..? Pomyslela jsem si.

"No.. Víš jak jsi četla tu knihu, kde psali o teorii, že ti co jsou normální ve skutečnosti nejsou a mají nejvzácnější schopnost, což je vidění budoucnosti." Řekla jsem.

"Jo. No a co s tím?" Zeptala se tázavě a nadzvedla trochu jedno obočí.

"No, tak myslím.. Že by to nakonec aji mohla být pravda." Řekla jsem s trochu trapným tónem. Terce se trochu rozšířili oči.

"Počkat.. To myslíš..?" Rychle se zeptala. Byla naprosto v šoku.

"Přesně tak, nakonec je možné, že Obě máme schopnost. Ale teď nemáme na to čas." Nadechla jsem se. Terka nechápala. "Než jsi mě vzbudila byli jsme doma a bylo okolo večera a přišli naše matky." Terka byla v naprostém šoku. Já ani Terka jsme neměli rády naše matky.

"Ne.."