Rozděleni osudem

4.

Probudím se vedle Andyho Torrese. Po třech letech, kdy jsem ho nepustila z paměti, jsem se s nim vyspala a jsem jeho přítelkyně!

„Dobré ráno." otevře svoje kaštanové oči a jeho tvář se rozzáří.

„Dobré." odpovím.

Zaútočí na mě polibkem a já se zasměju.

„Musím jít domů." zašeptám.

Znepokojeně zaúpí. „Ještě ne." sevře mě v objetí.

„Kolik je hodin?"

„Není to jedno?" přitulí se ke mně ještě víc.

„Ne není." zasměju se a natáhnu se pro mobil na noční stolek. 10:50!

„Už opravdu musím jít!" začnu se zvedat a brát do rukou své oblečení. Zajdu do jeho koupelny. Převleču se, upravím vlasy a jdu zpátky. Andy je pořád v té samé pozici a culí se na mě. „Vyprovodím tě." zvedne se, hodí na sebe triko a kalhoty.

Jdeme ze schodů dolů a já slyším jeho rodinu v kuchyni. „Představíš mě?" šeptnu.

„Chceš?" šeptne nazpátek.

Pokrčím nerozhodně rameny.

„Když si tě všimnou, udělám to. Když ne, tak příště." mrkne.

Přejdeme ke dveřím a hned se objeví jeho máma.

„Andy! Kdopak to je?" položí mu ruku na rameno.

„Mami! To je Lily, má přítelkyně."

Jeho máma se usměje a já zjistím, že má Andy úsměv po ní.

„Ráda vás poznávám, paní Torresová." podám ji ruku a ona ji přátelsky stiskne.

„Prosím, říkej mi Agnes."

Usměju se a vřele tuhle nabidku přijmu.

„Nechceš zůstat na oběd?" nabídne mi Agnes.

Andy na mě udělá psí oči a já nemůžu odmítnout. „Dobře."

Zavolám rodičům. Neřekla jsem jim, že jsem u Andyho, ale u Avery.
Když se posadím ke stolu, sedí naproti mě Andyho sestra. „Jsem Hollis, ale můžeš mi říkat Holly. Jestli Andymu zlomíš srdce, najdu si tě a zabiju." řekne drsně a já trošku nadskočím.

„Dobře, ale nemohu to slíbit."

„Tohle dělá každýmu." mávne nad tím rukou Andy a podá mi talíř s kuřecím a bramborovou kaší. „Děkuji."

„Tak Lily, kam bys chtěla jít na vysokou? Andy pořád básní o vysokých." zeptá se mě Agnes.

„Ještě o ničem moc nepřemýšlím. Přijde mi to ještě brzo. Jsme teprve ve třeťáku, ale vždycky jsem chtěla jít na Stanford, takže asi tak.." 

„Stanford je dobrá škola, chodil na ni Andyho a Holly otec." oznámí.

„A jestli se tedy můžu zeptat, co se stalo?" všichni sklopí hlavy. „Omlouvám se, jestli je to nepříjemné já to chápu."

„Ne, v pořádku, Lily. Můj manžel zemřel na rakovinu plic."

S lítostí v očích přikývnu a už se radši na nic ohledně něho neptám. „Na Stanford chodila i máma, takže mě k tomu i docela přinutila." pokrčím ramenem.

Když dojíme, poděkuji Agnes, rozloučím se s Holly a Andy mě vyprovodí k autu. „Jak dlouho máš v plánu v tomhle být? Andy, už jsou dvě hodiny odpoledne!" ukážu na jeho oblečení, kterým jsou pořád pyžamové kalhoty a triko.

„Tak dlouho, jak ty v těhle šatech." uculí se a obejme mě kolem pasu.

Dojdeme k mému autu a on mě políbí.
„Co kdybys přišel zítra ty k nám? Máme nedělní oběd. S celou rodinou." nabídnu.

„Proč ne." pokrčí ramenem a nechá mě nastoupit do auta.

„Tak zítra, v půl dvanáctý!" křiknu a on s radostí v očích přikývne. Pořád je to neskutečný.