Rozděleni osudem

18.

Přijdu domů v šest hodin a rovnou zamířím do pokoje Cada. „Musim ti něco říct.” začnu.

„Přihlásila ses tam?”

„Ne..ještě ne “ posadím se vedle něho na postel. „Jde o tu svatbu.”

Nechápavě svraští obočí.

„V ten den je ples, ten jak jsem ti říkala. O tý magii, který nevěříš a tak. Je prostě závěrečný ples, na kterým musím být.” vybalim.

„No a? V čem je problém?”

„No, že nemůžu být na tý svatbě. Nebo jo, ale ne na celý.” vysvětlím.

„Lil, hlavní je, když budeš na obřadu, pak je ta párty o ničem.” mávne nad tím rukou.

„Ale Cade, já tam musím být. Nemůžu promeškat nejlepší večer.”

„Tak..tak já nevim. Říkala si, že se telportujete, tak se telportujete tam nebo zpátky na svatbu.” snaží se najít řešení a našel.

Zamyslím se nad tím, co Cade řekl a souhlasím. „Jsi génius.”

„Taky, že mám vejšku.” naeguje se.

Příští den sedím na té samé lavičce, kde jsem se radila minule s Rodrigem. Teď sedí zas vedle mě a zamyšleně hledí do země, když mu to oznámím.

„Jo, šlo by to. Teleportovat se ze svatby sem a pak zas tam. Musím být ale na té svatbě s tebou a musíme tam zatančit ten tanec.”

„Proč? Myslela jsem, že se telportujete jen tak.”

„To jo, ale samostatně.” přikývne. „Když se telportujeme s někým, kdo nemůže musíme mít nějakou choreografii. Nemusí být taneční, ale v tomto případě to tak je.” vysvětlí a já to pochopím.

„Dobře, půjdeš tam se mnou, zatancujem si, telportujem se sem, vyčkáme na to překvápko a pak se zas telportujem zpátky. Musím tam být nejpozději v půl desáté.” upozorním.

„Tak to je v pořádku. Tady bývají akce jen do půl deváté, výjimečně do devíti.”

Oddechnu si a usměju. „Děkuju.”

„Ještě jsem nic neudělal.” zasměje se a mě jeho smích zvoní příjemné v uších.