5

307 21 0
                                    

„Jdu ven!" Zakřičela jsem na tátu, který dělal něco do práce v obýváku. „Jo jasně, užij si to" ozval se.

Konečně je víkend. První týden školy nebyl zas tak špatný, přece jenom jsem poznala nový lidi, i ty, u kterých jsem v to nedoufala.

Doma jsem se začala pomalu nudit, je teprve dopoledne, a já už nemám co dělat. Naštěstí mám dneska odpoledne od 16:00 první lekci piana.

Moc se těším, ale trochu se i bojím. Ráno jsem napsala do našeho skupinového chatu jestli nechtějí holky ven, a asi vám už došlo že s tím souhlasily.

Vyšla jsem z domu, a vydala se na cestu. Samozřejmě se sluchátky, tak už to chodí.

Sraz jsme měly u mostu, takže to mám tak 15 minut cesty, což není zas tak hrozný.

„Ahoj!" Mávala na mě z povzdálí Elisa, a později se k ní přidala i Jane. „Ahoj" zadýchaně jsem promluvila, a všechny čtyři objala.

„Mezitím co jsme na tebe čekaly, rozhodly jsme se že půjdeme do místní kavárny. Otevřela se teprve před dvěma týdny, a ještě jsme tam nebyly" řekla do našeho objetí Morgan.

„To zní lákavě" usmála jsem se, a uklidila si sluchátka do plátěnky. Rozešly jsme se do města, a při chůzi se bavily o tom, kdo ze školy se nám líbí nejvíce.

Naštěstí ještě nepřišla řada na mě. „A kdo se líbí tobě Ruby?" Nadzvedla obočí Angelica. Sakra, to jsem asi zakřikla co?

„Nikdo... moc jich ještě neznám" pokrčila jsem rameny, a doufala že nebudou mojí odpověď nějak řešit.

„Fakt? Jako nikdo?" Vypískla Elisa. „Ani Tom? Ten celkem na tebe poslední dobu čumí" promluvila Jane.

„Určitě je to z nenávisti, vždyť víte co jsem mu řekla" protočila jsem očima. Pochybuji že se Tomovi líbím, protože to by mi jinak nedával facku kvůli blbosti.

Holky už na to nic neříkaly, a našly si jiné téma na konverzaci. Došly jsme ke kavárně. Nacházela se vedle náměstí, takže nebyla zas tak daleko.

Zabraly jsme si stůl s výhledem na klidnou, až prázdnou ulici. „Co si dáte?" Přišla k nám číšnice, a s papírkem a propiskou v rukou čekala co si objednáme.

„Já si dám flat white" objednala jsem si jako první, a ona na to kývla, a zapsala si to. Ostatní si daly pokud latte, nebo cappuccino.

***

Jsem na cestě domů. S holkami to byla fakt sranda. Ještě jsem z kavárny šly na dětský hřiště, a dělaly tam kraviny.

Taky jsem se dozvěděla nějaké drby o půlce školy, ale tak už to bývá. Tátovo auto zase nestálo na příjezdové cestě, a tak nejspíš jel něco zařizovat do práce.

Odemkla jsem dveře, a zase je za sebou zamkla. Když jsem se vyzula, tak jsem přešla do kuchyně, a všimla si malého papírku na lince.

Ruby, jel jsem naléhavě do práce. Piano ti začíná tedy ve 16:00 na téhle adrese.

Pod textem byla napsaná nějaká adresa. Pak až půjdu tak si to hodím do navigace.

Do čtyř odpoledne zbývalo ještě dost času, takže jsem se rozhodla že si udělám něco k jídlu, a pak bych mohla udělat úkoly z matiky.

Náš učitel je úplný blázen, a už nám dává úkoly hned první týden školy. Jak já tohle nenávidím...

Něco extra se mi vařit nechtělo, a tak jsem si udělala tousty, a k tomu si nakrájela nějaké ovoce.

V klidu jsem si to snědla, a pak šla do svého pokoje, kde jsem si sedla za stůl, a pokoušela se vypočítat ty příklady.

Dopsala jsem výsledek posledního příkladu, a sešit si hodila zpátky do školní tašky.

S mobilem v ruce jsem zalezla do postele, a projížděla sociální sítě. Bylo už 15:00, takže se radši začnu připravovat.

Nevím jak dlouho mi potrvá cesta, ale nechám si půl hodinovou rezervu kdyby náhodou byla delší.

Jen jsem se převlékla do džínů a rudé mikiny na zip, a upravila si líčení. Do batohu jsem si hodila složku s různými noty, co už mám nějakou tu dobu, a pak další svoje blbosti.

Před odchodem jsem se ještě napila, a vzala si na sebe slabší bundu, protože už začíná být celkem zima.

V mobilu jsem si vyhledala navigaci, a naťukala tam adresu z papírku. Ani jsem nekoukala kam jdu. Jen jsem zjistila že cesta potrvá 17 minut, a že za 200 metrů mám zabočit doprava.

Jak už u mě bývá zvykem, cestou jsem poslouchala písničky. Opravdu to netrvalo dlouho, a už jsem měla jednu zatáčku do cíle.

Ta budova, nebo barák, se nachází na druhé straně lesa, skoro jak Toma a Billa dům. Takže jsem ráda že jsem nemusela chodit přes celé město, to by mi nějakou hodinku zabralo.

„To snad ne..." řekla jsem si pro sebe. Navigace mi oznamovala že jsem už v cíli, ale já bych radši v cíli nebyla.

Stála jsem před domem Kaulitzů. Radši jsem zkontrolovala číslo popisné s tím na papírku, ale bohužel to souhlasilo.

„Kurva" potichu jsem zanadávala, a při tom kopla do kamínku na příjezdové cestě.

Bylo 15:58, takže jsem nehodlala mrznout venku, a rovnou se strachem zazvonila na zvonek.

Ani nevíte jaké jsem měla stresy. Táta říkal že je to učitelka, takže je to snad jenom jejich známá nebo tak něco.

Ale proč by mě učila zrovna u nich doma?

„Ahoj! Ty musíš být Ruby že?" Otevřela mi dveře starší blonďatá žena. Začínám si všímat že v Německu je hodně blonďatých lidí.

„Ehm jo, to jsem já" nervózně jsem se usmála. „Těší mě, jsem Simone Kaulitz" podala mi ruku, a já jí se zaskočením přijala.

Moje noční můra se vyplnila. Mám za učitelku mámu největšího debila co jsem potkala, teda až po Danovi.

Simone mě nechala projít dovnitř, a mezitím co jsem si sundávala boty, tak už se mě ptala jestli nemám hlad, nebo nechci něco k pití.

Vše jsem odmítla, a vydala se za jejím hlasem do známé jídelny. „Půjdeme do obýváku, tam mám lepší klavír než nahoře" řekla když si brala z knihovničky nějaké noty.

Ruce se mi neskutečně klepali, a bála jsem se udělat jakýkoliv pohyb. Simone je sama o sobě milá žena, ale teď mě děsili její synové, kteří jsou nejspíš tady.

Přešly jsme do obýváku. Byl velký, jako každá místnost tady. Nebo spíš jako každá místnost kterou jsem zatím v tomhle baráku viděla.

Nacházely se tu dvě černé kožené sedačky, krb, a nad ním televize, konferenční stolek, a samotný klavír s křídlem.

Ale nemohla jsem si nevšimnout rodinných fotek na zdi u komody. „To jsou mí synové, dvojčata" vyrušila mě v prozkoumávání fotek Simone.

„Tohle je Bill, a tohle Tom. Tom je starší, ale jen o 10 minut" ukázala na dva malé chlapečky, převlečený jako námořníci, a usmívali se do kamery.

„Jsou roztomilý" zamumlala jsem, a prohlédla si další fotografii. „Bývali, teď už jim je 19" povzdychla si.

Last Note {Tom Kaulitz}Where stories live. Discover now