Last Note {Tom Kaulitz}

17

„Hned ti zavolám" típla jsem hovor který jsem vedla s Angie při cestě domů, protože ona dneska ve škole chyběla, a já jí samozřejmě musela všechno povykládat.

Zůstala jsem zaraženě stát na místě když jsem spatřila auto táty na příjezdové cestě.

Se divím že se konečně odhodlal vrátit.

Ale nebylo tu jenom jeho auto, ale třeba dalších pět aut. Byla jsem dost zmatená, a tak mě moje zvědavost donutila jít dovnitř.

Dveře byli zamčené. Táta je nikdy nezamyká. Potichu jsem vešla dovnitř a zula se z bot.

Zaslechla jsem tlumené hlasy, hodně hlasů. Co se to k sakru děje? Táta se konečně vrátí domu, a ještě k tomu ne sám.

Vypadalo to že je s těmi lidmi v obýváku, a něco tam řeší. Dělila nás už jen tenká zeď.

„Kolik že jim je?" Zeptal se pro mě nepovědomí hlas. „19" odsekl táta, toho jsem totiž poznala.

Řeší dvojčata. Musí. Chtěla jsem ještě chvilku stát za zdí a poslouchat je, ale už mi to nedalo, a musela jsem vkročit do místnosti.

„Čau tati, konečně jsi doma, a koukám že i s návštěvou" řekla jsem s falešným úsměvem, a užívala si ten jeho překvapený výraz.

„Ruby, co tu děláš? Nemáš být na tom školním výletě?" Prolomil napjaté ticho mezi mnou, nim, a dalšími cizími muži, který je kolem 30.

„Ani sis pořádně nepřečetl datum toho výletu když to psal učitel rodičům" zasmála jsem se a protočila očima.

„Je hezké jak jde vidět že se o mě nezajímáš, a radši si agent na plný úvazek" založila jsem si ruce na hrudi.

„Cože!?" Vyjekl, a mně přišel tenhle moment ještě víc vtipný, a zároveň ubohý.

„Neboj, všechno jsem se dozvěděla" „Hele Ruby nemám tucha o čem mluvíš" vstal ze židle, a pomalým krokem šel ke mně.

„Nemáš? A kdo tím pádem jsou tihleti pánové" ukázala jsem na zmiňované muže co nás s zaujetím pozorovali.

„Kámoši z hospody" pokrčil rameny. Bože můj... myslí si že mu tohle uvěřím? Nejsem pětileté děcko.

„Aha... a už ses jim pochlubil kolik lidí si zabil? Nějak pět to je nebo se to už změnilo během tvého výletu?"

Jen tam stál přede mnou, a mlčel. Asi mu už konečně došlo že nemá cenu mi lhát.

„Odkud to víš" řekl přes zuby. Vypadal dost naštvaně, ale v téhle situaci jsem byla naštvaná víc já, a měla jsem na to právo.

Nic jsem neodpověděla, nechci aby věděl od koho to mám. Tom mi to neplánoval prozradit, a já nemám ani v plánu prozradit jeho.

„Od těch debilů Kaulitzů, že jo?"  Zoufale se zasmál. „Myslel jsem si že když ti u nich seženu lekce piana, nebudeš se do nich rýpat. Ale mýlil jsem se..."

Otočil se na patě, a rozešel se zpátky ke své židli. Furt jsem nic na to neřekla, ani jediný zvuk ze mě nevyšel.

„Víš co? Pojď si k nám přisednout, a vyslechni si obě strany. Možná ti to názor změní" ukázal na volnou židli mezi ním, a nějakým mužem.

Protočila jsem očima, a jak požádal, tak jsem udělala. Možná je to dobrý nápad vědět i pravdu o Kaulitz rodině, ale je možné že mi táta bude zase lhát.

„Omlouvám se, ale moje dcera Ruby se k nám připojí, a vyslechne si nás" poplácal mě s radostí na zádech, ale furt z něho šla naštvaná energie.