Jen pro tebe

30. První pomoc

Ležím doma, přemýšlím. Nechce se mi tam znova. Ještě, že zítra je ten koncert se sborem, takže mám aspoň motivaci začít den.

Podívám se na hodiny - 18: 30

Vezmu do ruky telefon a vytočím Emmy číslo. „Ahoj! Co se děje?” ozve se jako první.

„Neruším, že ne?” ujistím se.

„Vůbec.”

„Dobře, takže za tu dobu, co tady nejsi se toho stalo dost…” vyprávím všechno, co se od Díkůvzdání stalo, až po moje zhroucení na záchodech ve škole.

„Panebože, Jessie! A jsi v pořádku, že jo? Jako zdravotně?”

„No trošku to bolí, ale jinak je to v pohodě.”

„Jestli se to zhorší, musíš to říct mámě, to víš, že jo?”

Přikývnu, ale pak si uvědomím, že mě nevidi, tak ještě souhlasím hlasně.

„Co mám dělat?” zeptám se.

„Jess, tohle se mi nikdy nestalo. A ty to máš ještě k tomu, že jsi s ním falešně chodila a pak se do něj zamilovala…”

„Neza..”

„Přiznej si to. Je to pravda a teď s tím žiješ. Hele, on to chtěl řešit, jenže ty jsi ho odmítla.”

„Takže za to můžu já?!”

„Ne, ale mohla si ho vyslechnout.”

„Takže tam zítra mám přijít a prostě ho vyslechnout?”

„No jo. Hele, teď přišly holky. Musím jít.”

„Tak jo. Děkuju. Pa.”

„Pa.”