Viděla jsem pravdu...

14

   ,,Sáruše kufňa fix už vstávej!" Ze sladkého spánku mě vytrhla vzteklá Lednice. ,,Co," zamumlala jsme jak největší ichtyl. ,,Já ti dám co! Kurňa fix!" Vztekala se dál Lednička.
   ,,Prosím tě klídek, už seš jak Nagála," umlčela jsem jí a se zívnutím jsem vstala. ,,Co se děje tak strašnýho, že tu všichni lítáte jak střelený," zeptala jsem se naprosto v klidu, když jsme se hrabala z peřiny.
   Anička se na chvíli zastavila a nechala být mikinu, kterou si původně chtěla obléct. ,,Brouku," začala, ,,už za deset minut je snídaně a ty seš tady v pyžamu a napůl ještě spíš!"
   ,,Aha," odpověděla jsme prostě a šla jsem si vyčistit zuby. Svýho času jsme se na bus několikrát musela připravit za deset minut takže no stres. Většina holek už byla oblečená takže jsem v koupelně měla dost místa pro sebe.
   Vyčistila jsem si zuby a byla jsem z koupelny vyhnána Lednicí, která si chtěla dojít na záchod. Tak jsem se šla převléct do normálního oblečení, vzala jsem si tepláky a triko ze včera, protože jsem byla líná hledat v kufru něco čistýho.
   Ještě jsem vylovila korektor a řasenku, protože proč ne a přidala jsem se k holkám před zrcadlem. Rychle jsme byli hotový a běželi jsme do místnosti, kde jsme měli mít snídani.
   Byli jsme u vchodu mezi prvníma, druhej pokoj holek zatím chyběl, ne že by mě to překvapovalo. Taky většina kluků chyběla, to už vůbec není překvapení.
   Kupodivu do otevření jídelny zbývalo ještě pár minutek, tak jsme  se rozhlodli stopovat, za jak dlouho přijde Verča aspol. Pro vaší zajímavost to bylo pět minut a osmnáct sekund.
   Pomalu se sešla celá třída a konečně se otevřela jídelna. Už jsem měla hroznej hlad. Dostavili se všichni učitelé a kluci kupodivu taky, samozřejmě až po holkách zdruhého pokoje.
   Jídelna byla prostě velká obdélníková místnost se třema stolama po deseti místech plus jedním menším pro učitele. Hned jsme s holkama naběhli k jednomu stolu a úspěšně jsme ho zabrali.
   ,,Omg snídaně time," jásala Anička a já jenom čekala, kdy vytáhne mobil aby zdokumentovala naší úžasnou snídani. Podle mého ne szrovna dokonalého odhadu to nebyla ani minuta.
   Celý stůl byl pokrytý jidlem, jakože hodně jídlem. Pecivo, cereálie, zelenina i ovoce, perník, šunka, sýr - prostě fakt hodně jídla.
   ,,Tyjo," prohodila jsem na půl úst, ,,tady je šance, že nebudu mít hlad. Tak to je brutus!"
   Anička, která mě slyšela a náhodou i natočila se začala brutálně tlemit a já prostě pokrčila rameny a začala jsem si nabírat jídlo, jako všichni ostatní.
   Snídaně proběhla v dobré náladě, Natuška s Liluškou  nám barvitě popisovali, jak jim Sofi vyprávěla zvrhlé příběhy, což je taková tradice z lyžáku.
   ,,Prosím vás na chvíli o pozornost," ozvala se Perinová po chvíli. Celá jídelna kupodivu utichla a tak Perinová pokračovala: ,,Jak vidím, někteří z vás už jsou po jídle, tak nyní trochu organizace: dneska pojedeme autobusem na vyhkídkovou jízdu po památkách, poté doatanete někde rozchod.
   Teď budete mít hodinu na to se připravit, takže se sejdeme před hotelem v půl desáté. Zatím máte volno," ukončila pokyny a vrátila se ke stolu učitelů.
   Já jsem se spolu s holkama už vypařila na pokoj a asi čtvrt hoďky jsme prostě chillovali. Pak ale Anička uviděla čas a začala panikařit: ,,Děcka už je skoro devět, měli by jsme se salra připravit ne?"
   ,,Ani prosimtě času dost. Však se jenom zbalíme a oblečeme," uklidňovala jsem ji. I tak nás ale všechny donutila vstát z postelí a připravit se.
   ,,Kouknete se někdo kolik je stupňů?" Poprosila Lenička. ,,Jasně brouku dělam to pořád,"odpověděli jsme s Lokisme najednou a obě jsme se smíchem na mobilu otevřeli počasí. ,,Bude... cca tak 24°C," řekla jsem já, pak mě přerušila Anča. ,,Ale kulový, bude celej den okolo 19°C."
   Bylo mi to divný, tak jsem znova koukla na počasí. ,,Aha... já čumim na Srubec," zasmála jsem se. ,,AHA!" Vykřikla Lednice. Všechny jsme se brutálné smáli a baliki jsme si batůžky jak nějaká školka.
   Já se teda nejdřív převlekla, vzala jsem si džínové šortky a Samovi Horsefeathers triko. Nejdřív to vypadalo, jakobych vůbec neměla šortky ale nějak jsem to pošéfila. Aby se neřeklo, vzala jsem si ještě mikinu.
   ,,Co si mam vzít do batohu?" Ami pokrčila rameny. ,,To je asi více méně na tobě. Já si vzala jenom pití, nějaký jídlo a peníze s mobilem a sluchátkama," poradila mi. ,,Jasan." Všechno co Ami zmínila jsem hodila do batohu a ještě jsem si samozřejmě vzala kšiltovku  bez tý nikam nejdu.
   ,,Jste ready?" Zavolala na nás Anička, která už pět minut stepovala před dveřma. Jako vždycky samozřejmě, Anička si potrpí na to, aby byla všude včas.
   Jako správný slušný holky jsem byli naběhlí na sraz, ale nikoho jinýho asi nenapadlo, že by mohli přijít. Konečná si povzdechla. ,,Holky prosím oběhněte pokoje a ať radši rychle jdou. Leni, prosím do jedničky, Sári do dvojky, Aničko do trojky, Ami do čtyřky a Baru do pětky? Uděláte to pro nás?"
   Všechny jsem přikývly a vydali jsme se k pokojům. Je to divný, jednička je od vchodu nejdál. Nevím, kdo to zařizovat, ale inteligentní fakt nebyl. No tak jsem se tak
postupně roztrousili a u dvojky, kam mě Konečná poslala jsem zaklepala.
   Zároveň jsme se snažila zapojit můj nefunkční mozek, abych si vzpomněla, kdo ve dvojce bydlí. Z pokoje se nic neozývalo, tak jsem na dveře pořádně zabušila.
   Konečně se ozvala odpověď. ,,Dále," ozval se otrávený hlas. Zdálo se mi to až moc jako Mirdovo hlas. Né díky. Nakonec jsem teda otevřela a vešla jsem.
   Můj první dojem... no řekněme že jsem si myslela, že máme v pokoji bordel... měním názor. Tohle byl samozřejmě - k mému nesmírnemu štěstí - pokoj kořenovců. Já jsem vážně šťastlivec.
   Nahoře na obou palandách se rozvalovali Robert a Patrik, každý na jedné. Pešek seděl na židli u stolu a  Stepman dole na palandě nepřítomně projížděl mobil. A na poslední dolní palandě ležel Mirda. Bez trička.
   Jenom jsem o něj zavadila pohledem a zrudla jsem až po uši. ,,Hejbněte zadkem, měli jsme sraz už před pěti minutama," řekla jsem  a snažila jsem se nedat najevo jak traumatizovaná jsem.
   Nikdo mi nevěnoval nijak valnou pozornost, jenom Mirda se na mě letmo kouknul. ,,Jo ježiš jsme to propásli kluci," zavrčel nevrle a já už radši odešla.
   Zavřela jsem za sebou dveře a zhroutila jsem se ke zdi hned, jak jsem vyšla z chodby u pokojů.
   Hned jak jsem zavřela dveře, uslyšela jsem z pokoje Patrika: ,,Tak to si úplně nevymyslel. Si čekal takovou Lili nebo Ami ne?"
   Mirda radši neodpovídal, místo toho se do rozhovoru zapojil Stepman. ,,Nebo snad Brodskou?" Řekl to takovým tím tónem jakože 😏. To už se Mirda vyjádřil. ,,Ty debile ty dveře nejsou zvukotěsný!"
   Zajímavý... to ale nijak nezmenšilo míru traumatizovanosti. Nějak jsem se snažila vůbec nemyslet ale tak jako jak mam sakra nemyslet s mým brutálně hyperaktivním mozkem kterej mam?!
   Chvilku jsem na chodbě prostě seděla, pak jsem uviděla jakk holky postupně odchází z pokojů. Hned ke mě přiskočili Amina s Lenkou, který zrovna přišly. ,,Kriste pane co se děje Sáruše," vyzvídala Lednice. ,,Já. Jsem. Nadosmrti. Traumatizovaná." Vysoukala jsem ze sebe. Pak jsem holkám všechno vysvětlila.

Tak jo, další kapitolka je tady, doufám že jste si jí užili.🥰

PS: Verunko prosím nezabij mě, buď tak hodná🥺🥺🥺❤❤❤❤

(1215 slov)

Jinak díky za každé přečtení, hlas i komentář, moc si toho cením😘🙂

Vaše Sáruše❤❤