Viděla jsem pravdu...

20

ZPŮSOBÍM INFARKT VŠEM V OKOLÍ

   ,,Sáruší, vzbuď se!" Někdo mi trásl ramenem. Wtf? Nezastřelil mě ten průvodce náhodou? Neochotně jsme rozlepila oči a naskytl se mi pohled na Anču... v letadle? Co je tohle za poděl?!
   ,,Co? Kde jsme? Co se stalo," padali ze mě otázky. Anička jenom protočila panenky. ,,Si děláš ze mě humorníčky? Zlatíčko, jsme v letadle. Zrovna začínámé klesat. A co se stalo bych se měla ptát já doslova si tady křičela."
   V letadle... dO LONDÝNA?! Tak teď jsem fakt zmatená.   Byla jsem už v Londýně, umřela jsem tam - dobře to zní vymyšleně ale však jsem to zažila. To neni možný. ,,Jakože v letadle do Londýna?" Ujišťovala jsem se. Anička zmateně přikývla.
   Jestliže jsem se tady vzbudila a všichni jsou živí - včetně mě - znamená to... ,,TO BYL JENOM SEN?!"    Anička sebou trhla a připlácla mi ruku na pusu.
   ,,Jsme v letadle ty debylko." Pár lidí kolem mě naštvaně zanadávalo a nejvíc to zabila Lednička, která se k nám naklonila ze sedadla za námi a poučila mě že asi ze mě dostala infarkt a ať vážim slova, že jsme v letadle.
   Velice zdvořile jsem se jí omluvila, načež jsem jí poslala pryč. Anička mi věnovala velice vřelí pohled a já už teda radši mlčela. Dlouho mi to ale nevydrželo.
   ,,Jakej sen?" Vyjukaně jsem se obrátila na Ančí. ,,Co prosím?" Ta na mě koukala jak na retarda což možná jsem... ,,Teď jsi tady zařvala na celý letadlo že to byl sen. Jakej sen?"
   Jo ahaaa... to řeknu rovnou... ,,Ne, on se mi teď zdál sen. Prostě hodně živej tak jsem si skoro myslela že to byla realita," odbila jsem jí. Neměla jsme úplně v plánu kazit všem naší cestu do Londýna mýma debilníma snama.
   ,,Tak to jo. Prosimtě o čem se ti zdálo, si tu asi dvakrát zařvala," ptala se dál moje spolusedící. Tak jo, vymysli nějakou dobrou výmluvu. ,,Mě se jaksi zdálo, že to letadlo spadlo hele," na oko jsme přiznala a doufala jsem, že to bude Aničce stačit.
   Naštěstí to bylo asi dost věruhodný a tak mě nechala být. Respektive znova zapnula The Avengers, který jsme rozkoukali. Film byl někde kus za půlkou, i když jsme si nepamatovala, kdy jsem usnula, rozhodně jsem velký kus neviděla.
   Zdálo se, že Anička mému příběhu zdánlivě uvěřila, hlavně proto, že zapnula ty Avengers, tak jsem si dala zase pohov. Nejradši bych šla zase spát, ale k mojí smůle zrovna když jsem zavřela oči, začala mi zase třást ramenem.
   ,,Co je," ohradila jsme se poněkud hlasitěji takže mi zase připlácla ruku na pusu. Tentokrát jsem už ale protrstovala. Hned jak mě nechala mluvit, hádala jsem se. ,,More co děláš nechte mě blejt."
   ,,Tak za prvý: jsme v letadle a to letadlo klesá tak si laskavě zapni pás, a za druhý: přestaň už křičet," ohradila se Anička. Jakoby jo no, to je fér. ,,Ok no."
   Zapnula jsem si pás a už jsem radši mlčela. Asi je to fajn, protože jsem si jistá, že několika lidem jsem už způsobila infarkt. Možná i několika více lidem.
   Letadlo bezpečně přistálo a znova se opakovala minilos, já ale tentokrát i Ančíča jsme nechtěli úplně vystupovat. Donutila nás až Lednička, která vystupovala skoro jako poslední. ,,Kámo vy tam nemůžete sedět jak hromádky neštěstí, dělejte, vystupujte," nutila nás, když byla u naší sedačky.
   Tak teda aby se neřeklo, začali jsme si pakovat věci a nakonec jsme se i zvedli a po asi pěti minutách jsme se dostali k východu z letadla. Byly jsme - zase - kus dál od budovi, tak tam samozřejmě byli schody. No a nebyla bych to já, kdybych to něják nezmrvila.
   Viděli jste takový ty faily jak někdo jde v klidu po schodech a najednou mu sjede noha z hrany a on jede dolu po prdeli? No tak to přesně se mi pvedlo. Sice teda skoro na posledním schodu ale stačilo to, abych učitelům přivodila infarkt.
   Hned se ke mě sběhli, jestli jsem v poho a já tam jenom ležela a smála jsem se jak mentál. Jenom mě mrzí že teď mudu mí nejšpíš depky z každých schodů no...
   Shromáždili jsme se a Vaněk nás přepočítal - byli jsme všichni, oslavá! ,,Tak jsme všichni. Teď se přemístíme do budovy a vyzvedneme si kufry. Hlavně ať se nikdo z vás neztratí,"  zadoufala nakonec Perinová a odvedla první část třídy do busu, který pro cestující přijel.
   Stejně jako v mému snu jsme počkali až na druhý bus. Já, Ančíča, Lednice s Aminou, kořenovci, Pešek,  Natuška s Liluší.
   Jak jsme tam tak stáli, vlastně to byla neskutečná úleva vidět, že nikdo neumřel a všichni jsou v nejlepším pořádku. Byla jsem strašně veselá.
   Ale nebyla jsem jediná. Na Aničku taky padla vlna hyperaktivity a tak jsme tam spolu jenom vyšilovali, že jsme v Londýně. ,,Kámo tak už se třeba uzemněte," okřikla nás Natka, která na rozdíl od nás vypadala, že usne ještě v budse na hotel.
   Po chvilince přijel druhej busík  do kterýho nastoupilo nás pár zapomenutých s Vaňkem. Tak jsme nastoupili, ale nebyla bych to já, kdybych o ten "práh" nezakopla. A jak jsme padala, chtěla jsem se někoho chytit a strhla jsem i Aminu. Sorry zlatíčko.
   No zvedli jsme se a smáli jsme se zas jak idioti, dokud nás Vaněk trochu neuklidnil, že nejedeme jenom my, ale i jiný lidi.
   Do minuty nastoupili poslední pasažéři a busík se rozjel k budově. Ovšem ale zéknu vám, vzal to nějakou oklikou či co, porotže nezdřív zajel úplně někam do piče a až pak se vrátil ke vchodu do budovy. Můj mozek to nepobírá, ale to nevadí.
   Vystoupili jsme postupně a brzy jsme našli stádo dvaceti lidí, v překladu naší třídu a vydali hsme se k ní.
   ,,Výborně, už jsme snad všichni. Takže jak jsem řekla, teď si dojdeme pro kufry a za hodinu nám přijede odvoz na hotel, autobus samozřejmě. Tak se zkuste prosím neztratit, kdyžtak volejte," vysvětlovala Perinová.
   U pásu s kufry na odbavení jsem zjistili, že už dávno jezdí a já hned začala tahat muj kufr. Na druhej pokus se mi to povedlo, za menší asistence ze strany Lednice.
   To ale ani zdaleka nebyl vrchol. Nejvíc nás složila scénka, která se odehrála mezi Verčou, Sofi, Stepmanem a mnou. Hlavně teda mezi těma prvníma třema.
   Věc se má tak: Stepman a Sofi se celkem nedávno rozešli ale oba to mrzí takže se trochu snaží dát dohromady. Jenže Verča trvá na tom, že Sofi má na víc.
   Nojo a Stepman se snažil být hodnej tak Sofi nabídl, že jí vyndá kufr. Ta samozřejmě souhlasila. Jenže! Stepman asi trochu podcenil Sofči potřebu oblečení a make-upu, takže na něj ten dvoutunovej kufr spadl...
   V tu chvíli na scénu vstoupila Verča! Přišla tam jak největší bohyně a opět, jako největší hrdinka (Wonder Woman kamarádi) vzala Sofči kufr ze Stepmana a odnesla jí ho. Takže lidi level up, Verunka už neni jenom Wonder Woman ale i Nyx, Afrodita, Artemis a já upřímně nevím kdo ještě.
   No a teď vstupuju na zcénu já. Samozřejmě jsme se celý tý scéně smála jak debil a nějak se mi povedlo přerazit se o muj kufr. Výsledkem bylo, že jsem hodila záda Lednici do klína, která seděla kousek odemě na zemi.
   Nutno dodat, ze Lili to všechno do puntíku natočila. Nechápu jak se jí to povedlo ale prostě se oveldo a to je přímo úžasný.
   Po necelé hodině měli všichni svůj kufr a tak jsme šli čekat před letiště na ten odvoz. Měli jsme třeba největší štěstí, protože ten bus přijel asi o deset minut dřív, tak jsme ani moc nemuseli čekat.
   Když jsem si ale uvědomila, že minule byl řidič nějakej masovej vrah či co ja vim, nálada se mi pochopitelně dost zhoršila. Začali jsme nastupovat a když byla řada na mě, koukla jsem nenápadně po řidiči. K mojí úlevě to nebyl ten samí, byla to asi tak třicetiletá ženská která vypadala celkem fajn.
   Ulevilo se mi a tak jsem Anču velmi ráda následovala a sedla jsem si k ní. Hned jak autobus vyjel, Aničce klesla hlava (což mimochodem nechápu, ještě před pěti minutama byla hyperaktivní jak něco) a tak jsem si pustila písničky.

HAHAHA JSEM ZPĚT!

Zajímalo by mě, kolik z vás mi reálně uvěřilo, že minulá kapitola byla konec, schválně napište do komentářů🤗😅😉🤪

Jinak samozřejmě vám moc děkuju za podporu❤

Dál vám potřebuji zdělit, že odteď už se pod kapitolama nebudu moc rozepisovat a tyhle závěrečný keci budou často i chybět  tak aby vás to nepřekvapilo🤗👍🥰💕

(1402 slov)

Vaše Sáruše❤🔥⚡💅💕😻🥰