HRÁČ S ČÍSLEM 24

3. GIGI

Minulost

„Dělej, to zvedneš!" burácí vedle mě Dex, zatímco se ze všech sil snažím zvednout tu šedesátikilovou osu nad sebe. „Mysli na všechny ty debily, co ti zlomili srdíčko, na všechny slzy, co jsi kvůli nim vybrečela."

Se smíchem tu osu zvednu a zadýchaně se zvednu do sedu. „Víš, že tohle vůbec nepomáhá, že jo?"

Dex se zazubí a pyšně mě poplácá po zádech. „Ale vždycky pak tu osu zvedneš, nemám pravdu?"

Poraženecky přikývnu a sleduju ho, jak si za moje dvacetikilové kotouče přidává další. Když má naloženo 120 kg, vykopne mě z lavice a uvelebí se na ní sám. Já si stoupnu za něj, abych mu když tak pomohla, a snažím se tvářit sebevědomě. Nemůžu myslet na to, že kdyby opravdu potřeboval mou pomoc, byl by dost pravděpodobně v háji.

Dex ale naštěstí tu osu zvedá, jako by byla těžká jako peříčko. Když ji zvedne podesáté, zamračí se a vyskočí na nohy. „Nalož mi tam ještě dvacet po každý straně. Tohle je nějaký lehký."

Moje ruce po dnešním tréninku umírají, ale on vypadá, jako by jsme teprve začali. Dá se opět do zvedání a já se rozhlédnu kolem.

Tohle fitko patří k naší univerzitě, což je fajn, protože se tu nesetkáte s oplzlými dědečky nebo kulturistkami, jejichž svaly jsou větší než jejich IQ. Je tu přátelská komunita a taky proto sem chodím tak ráda.

Včera jsem složila svou poslední zkoušku tohohle semestru a teď mám naštěstí od učení na nějakou dobu zase pokoj. Poslední týdny jsem prakticky nedělala nic než školu, takže chvíle klidu mi prospěje. A stejně tak Dexovi.

Fitko byla vlastně první věc, kterou jsme spolu začali podnikat. Skamarádit se s Brayem byla hračka, je to ten typ, co se přes humor spřátelí s každým, ale Dex pro mě byl oříšek. Až později jsem se dozvěděla, že je kolem holek hodně nesvůj a chvíli mu trvá, než si zvykne, že má v životě novou dívku.

Brayden je jeho pravým opakem. Rád si užívá, každý týden si domů přivede alespoň tři až čtyři dívky, kterým ráno uvařím snídani a už je nikdy znovu nespatřím. Všechny vědí, že s Brayem je budoucnost nečeká, ale je to jeden z nejlepších a nejpřitažlivějších hokejistů v týmu. Jasně, že o holky nemá nouzi.

Neříkám, že Dex si domů holky nevodí, ale zaprvé jich není tolik a zadruhé sem tam zahlédnu nějakou i dvakrát.

Dá se říct, že holky k hokejistům prostě patří.

„Pojď se protáhnout, už jsem úplně mrtvá," odfrknu si, když zvedne dvakrát 160 kg a pak vyčerpaně svěsí ruce.

Dex přikývne a přesuneme se do zadní části fitka, kde je místnost bez strojů. Cestou se po Dexovi ohlédne asi šest holek, které téměř slintají, když kolem nich projde, ale on se nepodívá ani na jednu. Vypadá, že mu bohatě stačím já.

Sedneme si naproti sobě a zatímco on se snaží dosáhnout si vsedě s nataženýma nohama na špičky, já si lehnu do placky.

„Vsadím se, že až přijdem domů, najdem Braye chrnět na gauči. A prádlo bude pořád v pračce."

Dex se uchechtne. „Rád bych se vsadil o opak, ale oba moc dobře víme, že máš pravdu."

„Zajdeme večer do Riley's?" navrhnu.

„Byl bych pro, ale Braye vezmem jen pokud pověsí to prádlo, co ty na to?"

„No jiná možnost neexistuje," zasměju se.

Dex mi pomůže na nohy a věnuje mi jeden ze svých dechberoucích úsměvů. „Sejdeme se před fitkem?"

Přikývnu a sleduju ho, jak míří s ručníkem kolem ramen do šatny. Když do ní zaleze, všimnu si, že nejsem jediná, kdo ho pozoruje. Skupinka prvaček se hihňá, jako by jim bylo patnáct. Mohla bych říct, že je nechápu, ale to bych lhala.

Když jsem poprvé viděla Dexe, byla jsem z něj úplně paf. Je to přesně ten neustále zadumaný fešák, co se skrz svou výšku musí shýbat u všech dveří, aby se do nich vešel. Jeho úsměv bere dech, jeho tvář s hnědýma očima, hustým obočím a plnými rty působí mladistvě, ale zároveň mužně a dospěle. Je to ten typ, co umí být ke zbláznění roztomilý, ale zároveň děsivý. Sexy.

Dám si rychlou sprchu, převléknu se do béžových tepláků, bílého tílka a kratší džínové bundičky, která bohatě stačí, aby člověka v tomhle ročním období zahřála.

Venku ještě svítí sluníčko, přestože už je šest večer. Jaro je v rozpuku a já si to užívám jak nejvíc můžu.

Dex na mě čeká opřený o černé Audi, které si pořídil za peníze, které zdědil po dědovi, co mu před pár měsíci umřel. Vždycky spolu o tomhle autě mluvili, snili o něm a Dex ho pořídil i na jeho počest.

Má na hlavě kšiltovku kšiltem dozadu a zářivě se na mě zubí.

„Můžem?"