HRÁČ S ČÍSLEM 24

6. - GIGI

Minulost

„Kde je Dex?" zeptá se mě Bray, když se večer natáhneme k televizi. Chtěla jsem si pustit nějaký horor, ale Bray preferuje filmy jako je Pán Prstenů. Nebo vlastně konkrétně jenom Pána Prstenů. Kdybych měla říct, kolikrát jsem ty filmy už viděla, nestačily by mi na to prsty jedné ruky. Vlastně by mi nestačily prsty na rukou i na nohou dohromady.

„Nevím," odvětím upřímně. Od toho večera, kdy mi vyznal svoje city, uběhlo už pár dní a jsem ho za tu dobu prakticky neviděla. Nezareagovala jsem na to zrovna nejlépe, když jsem se na něj jen usmála a objala ho. Vím, že toužil po tom, abych mu city oplatila, ale na to jsem byla příliš zaskočená. Nikdy jsem o něm takhle nepřemýšlela.

V televizi zrovna běží scéna, kdy ten ohavný skřet stojí před postřeleným Boromirem a chystá se do něj vypálit poslední šíp. Bray si drží kolena u brady a tváří se, jako by to viděl poprvé. Téměř si nevšimne prásknutí dveří.

Vyskočím na nohy a když doběhnu do chodby, spatřím vrávorajícího Dexe. „Dexi?"

Otočí se ke mně a já si jako první všimnu jeho zarudlých očí. Vypadá, jako by pár dní nespal.

Přejede mě pohledem a odfrkne si, jako by ho moje pyžamo s jednorožcem nějak urazilo. Následně se ode mě odvrátí a pokusí se kolem mě projít do svého pokoje, ale já mu zatarasím cestu.

„Takhle už to dál nejde, musíš se mnou mluvit."

„A co chceš slyšet, Giannino?"

To oslovení mě vyvede z míry. Nikdy mi neříká celým jménem. Téměř si kvůli tomu nevšimnu jeho alkoholového dechu.

„Mám ti říct, že jsem v pohodě? Že jsem s tvým odmítnutím v pohodě?"

„Dexi, já-"

„Jdi do háje," prskne a silně mě odstrčí od dveří. Prudce narazím zády do stěny, až se mi oči zalijí slzami. Sesunu se na zem a sleduju jeho zoufalý výraz, než se zavře ve svém pokoji.

Až tehdy si všimnu Braye, jak těká zmateným pohledem mezi mnou a zabouchnutými dveřmi. „Vy jste se pohádali?"

Vzhlédnu k němu s uslzenýma očima a když se ke mně sehne, aby mě objal, zhroutím se mu v náručí.

Nikdy jsem neměla moc přátel. Na střední škole jsem patřila k outsiderům, mou jedinou kamarádkou byla brýlatá Ashley, alespoň tak jí všichni přezdívali. Měla silnou oční vadu a její rodiče si nemohli dovolit kvalitnější brýle, takže kdykoli je měla na sobě, vypadaly její oči jako dva golfové míčky.

Vždycky jsem s ní cítila a přemýšlela nad tím, jak je smutné, že i středoškoláci mají potřebu dělat si srandu z nevinné holky.

Já se mezi ně nechtěla začlenit, i když jsem mohla. Všichni kluci po mně šíleli, psali mi vzkazy na papírkách, jako by nám bylo 10. Bláznili po mně a já je jednoho po druhém odstrkovala.

Alespoň dokud jsem nepoznala toho vysokého tmavovlasého kluka z vedlejší třídy.

Mattea Rossiho ve škole znali všichni. Všichni věděli, že hraje hokej a že je v něm fakt špička. Měl italské kořeny stejně jako já a to bylo vlastně to první, co se mi na něm líbilo. Vždycky po mně pokukoval a já se sama sebe ptala proč. Vždyť po něm šílely všechny holky na škole, mladší i starší. A on se při každé příležitosti díval jenom na mě.

Ve druhém ročníku se Ashley zamilovala do Grega, o rok mladšího basketbalisty. Byl to téměř dvoumetrový svalovec, co měl místo mozku míč, ale choval se k ní hezky. Lichotil jí, bránil ji před ostatními a ona mu tak snadno propadla. Snažila jsem se jí svěřit se svými obavami, že jeho úmysly se mi nezdají správné, že se mi nezdá a že mi přijde křivej jako skolióza, ale ona mě neposlouchala. Obvinila mě, že jí akorát závidím a od toho dne jsme spolu nepromluvily.

O dva týdny později se všude po škole objevily její nahé fotky, které mu, jak jsem se později dozvěděla, sama poslala. Všechno to byla jen habaďůra, Greg si z ní jen vystřelil a ona skončila zesměšněná a se zlomeným srdcem.

Ten den se zhroutila na chodbě a v rukou držela jednu z těch fotek, promáčenou od slz. Greg a jeho kámoši se jí smáli a v ten okamžik se tam objevil Matteo. Obrátil Grega čelem k sobě a i když nedosahoval jeho výšky, jedinou ránou ho poslal k zemi. Pak ho vytáhl zpátky na nohy a pošeptal mu něco do ucha. Greg se poté stáhl a už nikdy se nepodíval Ashleyiným směrem.

Ona se ale přesto zhroutila a školu nedokončila.

Ztratila jsem svou jedinou kamarádku a díky hloupému žertu jsem zůstala sama. Až do dne, kdy na mě Matteo poprvé promluvil.

A já mu naprosto propadla.

Od té doby si vážím každého člověka, který je ke mně upřímný a váží si mě. A Dex je jedním z těch lidí. A vědomí, že jsem mu takhle moc ublížila, mi láme srdce.

„Tys o tom věděl? O tom, co ke mně cítí?"

Braye si povzdychne a přikývne. „Znám ho dobře, Gigi, a viděl jsem, jak se na tebe dívá. Snažil jsem se s ním o tom mluvit, ale vždycky všechno popřel. Je to prostě ten typ, co si nerad pouští lidi k tělu. A holky obzvlášť."

„A díky mně se teď bude bát ještě víc."

„Musíš si s ním promluvit, on to zvládne."

„Myslíš?"

„Myslím," přitaká a usměje se na mě. Vtiskne mi povzbudivý polibek do vlasů a s tím opustí byt, aby nám nechal trochu soukromí.