HRÁČ S ČÍSLEM 24

9. - MATTEO

Minulost

Chodit na rande, když jste relativně známá osobnost, je fakt náročný. Zatímco jsem hrál na farmě Bostonu, bylo to ještě v pohodě. Sem tam mě někdo poznal, ale většinou jsem se ztratil v davu.

To, že má Gardner koleno v háji, se ví už nějakou dobu. A všichni v mém týmu na farmě se snažili předvést, aby to byli právě oni, kdo zaujme jeho místo. Nicméně jsem to místo získal já.

Včera večer jsem hrál svůj první zápas v NHL a bodoval jsem. Sice jsem nevstřelil gól, ale asistoval jsem, což se taky počítá. V NHL se počítá všechno. Celkově to byl dobrej zápas s vítězným koncem a já si nemohl přát lepší vstup do nejlepší ligy na světě.

O tom zápasu dnes ráno psali všechny americké noviny. Všichni opěvovali to, jak jsme Arizonu nakopali do zadku. Byl to senzační pocit.

„Včera jsi hrál fakt super," zopakuje Claire už potřetí za večer. Ukázalo se, že nic zajímavějšího říct nedokáže.

„Jo, dík."

Zapíchnu vidličku do hovězího steaku, co jsem si objednal, a pokusím se soustředit jen na jeho skvělou chuť. Myšlenky mi ale utíkají ke Claire a k tomu, jak se z tohohle rande vyvléct.

Když jsem ji poznal, připadala mi milá. Nezačala se hned ptát na hokej, což u holek oceňuju, a tak jsem si řekl proč jí nedat šanci.

Poslední roky s holkama moc štěstí nemám.

„Takže ty děláš módní návrhářku?" zeptám se, abych rozproudil hovor, ale v ten moment se čas zastaví. Všechno kolem utichne, když vzhlédnu ke dveřím, kterými dovnitř vchází ona.

Před nějakou dobou jsem ji zahlédl na zápase Bostonu. Šel jsem se tam podívat jako už několikrát předtím, ale ještě nikdy jsem ji tam nezahlédl. Vím, že tu žije, ale Boston je příliš velké město na to, abych ji jen tak někde potkal.

Jakmile jsem ji na tom zápase zahlédl, dal jsem se na útěk. Nechtěl jsem, aby mě viděla, nedokázal bych se jí znovu podívat do očí. Jenže pak do mě vrazila a já ucítil její vůni a všechno to bylo zpátky. Všechny ty city, co jsem se tolik snažil pohřbít.

Ten den jsem ji po letech poprvé držel v náručí a teď je tu znovu. Číšník ji a vysokého týpka v košili usazuje ke stolu na druhém konci restaurace. Stačilo by jen aby se podívala trochu doprava a viděla by mě. Viděla by, jak na ni civím. A vím, že bych se teď měl zvednout a utéct, protože si nezaslouží prožívat tu bolest znovu, ale nedokážu to. Nedokážu se na ni nedívat.

„Matteo?" ozve se Claire a až v ten moment si uvědomím, že jsem na ni úplně zapomněl.

„Já-"

Gigi se zvedne od stolu a zamíří k záchodům. Srdce se mi v hrudi rozbuší, když si uvědomím, že tohle je moje šance.

„Musím si odskočit."

Vyskočím ze židle a proplétám se mezi stoly až k záchodům, kde ji zastihnu právě v moment, kdy zaleze dovnitř. Zhluboka se nadechnu, abych se připravil na okamžik, kdy se na mě podívá.

Poprvé po pěti letech.

„Miluju tě, Matty, ale už nemůžu dál", šeptne mi do ucha, zatímco se ke mně tiskne celým tělem. Se slzami v očích ji hladím po zádech a vím, že má pravdu. Vím, že jí nikdy nebudu moct dát to, po čem touží.

Stabilitu.

Domov.

„Matteo?"

Její hlas mě vytrhne ze vzpomínek. Pohlédnu jí do očí, které se jako jediné za ta léta nezměnily. Prohlížím si její opálenou kůži, plné rty zvýrazněné rudou rtěnkou, pevná prsa, která jsem kdysi svíral v dlaních, teď zakrývá tenká látka rudých šatů končících těsně nad koleny. I přes podpatky je pořád o hlavu nižší než já.

Nadechnu se, abych něco řekl, ale nedokážu to.

Co říct holce, které jste před lety zlomili srdce?
Co říct holce, která si vždycky zasloužila víc než vás?
Co říct holce, která by vám dala celej svět, ale vy jste jí nebyl schopnej dát totéž?

„Co tu děláš?" hlesne, viditelně zaskočená tím, že mě vidí.

Civím na ni jako na ducha a nevím, co říct. Nevím, čím bych jí celou tuhle situaci vysvětlil, jak bych se jí mohl omluvit nebo ospravedlnit.

„Ahoj, G," pozdravím ji s lehkým úsměvem. Jsem nervózní, ale snažím se to na sobě nedat znát.

Při tom oslovení na moment zavře oči, jako by se i jí vybavily všechny ty vzpomínky. Všechny dny, které jsme spolu strávili, filmy, které jsme spolu viděli, noci, které jsme prožili v objetí a pod rouškou noci jeden druhému vzdychali do rtů.

„Co tu děláš?" zopakuje, tentokrát vyklepaněji než poprvé. Možná jí až teď došlo, že mě opravdu vidí.

„Vypadáš úžasně," prozradím, aniž bych odpověděl na její otázku.

„Už v patnácti jsi byla krásná, ale teď... dospěla jsi, G."

„Už jsi mě pět let neviděl, Matteo. Nejsem jediná, kdo se změnil." Odvrátí ode mě pohled, aby se podívala někam za mě. Dojde mi, že hledí na muže, se kterým tu je na večeři.

Při tom uvědomění mě píchne u srdce.

„Chodíš s tím klukem?"

Její oči se opět zabodnou do mých. „Do toho ti nic není."

„G, prosím-"

„Neříkej mi tak!" vyjekne nečekaně. „Už dávno jsi ztratil právo mě tak oslovovat. Vůbec by ses tu se mnou neměl bavit."

Vím, že má pravdu. Vím, že bych jí měl dát to, co si zaslouží. Měl bych ji od sebe osvobodit, ale nikdy jsem nemusel udělat nic těžšího. Nikdy mě nic takhle nebolelo jako ta léta bez ní.

Ale to jí neprozradím. Nebylo by to k ní fér.

„Promiň, nechám tě být."

Gigi přikývne a bez ohlédnutí mě obejde, aby se vrátila ke svému příteli. Ten se rozzáří v okamžiku, kdy si k němu přisedne.

Já se vrátím ke Claire a po zbytek večera doufám, že se na mě podívá. Alespoň jednou. Že se pokusí vyhledat můj pohled.

To ale neudělá.