HRÁČ S ČÍSLEM 24

23. - GIGI

Současnost

Za život už jsem byla několikrát na hokejových utkáních. I na těch obzvlášť důležitých, jako finále mistrovství světa, kdy jsme prohráli s Kanadou. Zažila jsem vyprodané arény, ale TD Garden, kde se hraje dnešní poslední utkání mezi Bostonem a Floridou, je dnes večer narvaná k prasknutí. Naprostou většinu arény tvoří fanoušci Bostonu, křičí, pískají a tleskají a to zápas ještě ani nezačal. Ta atmosféra je povznášející a dokonce i Elena, která tyhle akce nemusí, se tváří zasněně. „V životě jsem neviděla tolik lidí na jednom místě."

„Já taky ne," zavrtím hlavou a nasávám do sebe zdejším atmosféru. Mám pocit, jako bych se topila ve změti žlutočerné barvy, kterou dnes oblékli všichni fanoušci Bostonu. Já s El nejsme výjimky.

Deset minut před šestou, kdy je oficiální začátek utkání, se ozve arénou hluboký mužský hlas, ohlašující příjezd hostů na led.

Před námi se objeví halda v červených dresech, jež fanoušci podpoří potleskem. O pár vteřin později ale na led vtrhnou hráči Bostonu a to se teprve strhne pozdvižení.

Hráči v žlutočerné bruslí po ledě a užívají si povzbuzování zdejších fanoušků, ale já se soustředím jen na jeden dres. Číslo 24 zahlédnu okamžitě. Hledí přímo za svou střídačku, na místo, kde s Elenou sedíme.

Srdce mi poskočí, když mi pohlédne do očí. Dech se mi zadrhne v plicích, ruce se mi potí, ale cítím se nejšťastnější za poslední dobu.

Matteo se postaví naproti protihráči na buly a vyhraje. Puk odrazí na hokejku čísla 16 a pak už je všechno hrozně rychlé. Přestože hokej miluju, NHL zápasy jsou nad moje chápaní. Jak může proboha někdo tak rychle bruslit a nezabít se? A do toho ještě kontrolovat puk a vyhýbat se atakům od protihráčů a trefovat se do sítě skrz obřího brankáře?

Hra je rychlá, neústupná a stejně tak hráči na obou stranách. Fanoušci v hledišti povzbuzují ze všech sil a i když se snažím vnímat hru, nedokážu odtrhnout pohled od Mattea, který sedí jen kousek pode mnou.

Vypadá ještě větší než před sedmi lety. Napadne mě, že kdyby se postavil přede mě, nikdo za ním by neměl šanci mě spatřit. Byl by jako moje osobní hradba. Osobní království.

První formace se vrátí zpátky na led a ihned se ujímá puku. Číslo 16 si prohodí puk přímo pod svým protihráčem, který se za ním nestihne vrátit. Šílenou rychlostí se řítí na bránu, kde ho ale zablokuje vysoký protihráč. Tomu ale vypíchne puk hráč s číslem 87, který ho lehce posune přímo před bránu, kde už čeká Matteo. A ten ho jednoduchou, ale o to prudší ranou umístí přímo mezi betony brankáře.

Celá hala ožije, zatímco na tabuli nad ledem se přehrává opakovaný záběr tohohle perfektního gólu. Matteo a jeho spoluhráči na ledě se nadšeně obejmou a když se vrátí zpátky na střídačku, aby je vystřídala nová směna, Matteo se na mě rozzářeně usměje. Zalije mě pocit, jako bychom tohle zažili už tisíckrát. Mám pocit, že neexistuje lepší místo, kde bych teď mohla být.

Dvě minuty před koncem třetí třetiny Boston ztrácí jeden gól. Celá hala hráče povzbuzuje, tleská a křičí, a mně se svírá žaludek nervozitou. „To srovnají," prohlásí Elena sebejistě, ale vypadá stejně nervózně jako já. V předklonu hledíme na led, na který opět nastoupí první formace. Matteo už dnes vstřelil dva góly a jednou asistoval. Tenhle zápas mu patří, ale soupeřův brankář je dnes prakticky neporazitelný. A když už ho překonáme, Florida nám to oplatí. Skóre 4:3 pro Floridu platí už patnáct minut a za tu dobu měl Boston i sám Matteo několik dobrých šancí, ale ani jednu nedokázali proměnit.

Časomíra začne odpočítávat poslední minutu, kdy se Matteo dostane do samostatného úniku, ale soupeřův obránce ho podrazí. Matteo se zhroutí přímo na brankáře, který spadne na záda a odsune bránu. Fanoušci začnou bučet a křičet na rozhodčí, kteří oznámí trestné střílení.

Srdce mám až v krku, když si Boston vezme oddechový čas. Všichni hráči se semknou u své střídačky a i když se snažím poslouchat, nic nezaslechnu. Po skončení timeoutu se brankář Floridy vrátí na své místo a Matteo se postaví k puku. Všichni hráči Bostonu se chytí za ramena, protože tohle je jejich možná jediná šance na srovnání a následný postup.

Matteo zvedne hlavu a pohlédne na mě. Usmívá se. Doširoka se usmívá, zatímco já nejsem schopná ničeho než vyděšeného výrazu. Matteo skloní hlavu a na pokyn rozhodčího se rozjede vstříc bráně. Celá hala ztichne.

Matteo bruslí rychle a asi dva metry od brankáře napřáhne hokejku, jako by chtěl vystřelit, takže brankář stáhne betony k sobě a přesně v ten moment Matteo udělá rychlou kličku a přímo do levého růžku brány vpraví puk. Brankář se za ním jen ohlédne.

Fanoušci se můžou zbláznit z té neskutečné euforie. Matteo se rozjede vstříc svým spoluhráčům, kteří jásají stejně jako on.

A pak, když se posadí zpátky, opět vyhledá můj pohled. A já vím, že tenhle zápas neprohraje.