Potom co jsem docela dlouho asi přemýšlela jsem si všimla, že už jsme u stadionu dukly.
" Tak co můžu jít s tebou nebo.?" Znova se zeptal, ale teď už jsem tu odpověď věděla.
" Nechci být teď sama takže ano můžeš jít se mnou jenom musíme jít dolů, protože tam čeká David" konečně jsem mu odpověděla trošku se usmál a prikyvnul, že půjdeme.
Když jsme ušli pár metrů byli jsme u zadní branky kudy chodí hráči a už jsem viděla rozesmátého hnědovlasého kluka stát mezi dvouma brankama.
" Ahoj jsem rád, že jsi přišla a je mi líto co se stalo bude to dobrý neboj." Objal mě a líbl mi pusu do vlasů.
" Ahoj jasně teď už přijdu kdy budu moct. To je v pohodě jen je to čerstvý takže na nic." Tak jsem ho objala. Miliju jeho objetí.
" Jo ahoj já jsem David." Pousmál se David na Láďu. Ten se pousmál.
" Čus já jsem Ladislav." Odpověděl mu.
" Tak jdeme posadil vás a pak musím jít do kabiny." Ani to nedorekl a už jsme šli k tribunam, aby jsme si mohli sednout. Dneska mě ta noha docela bolela takže jsem se těšila až si sednu.
"Tak tady si můžete sednout kdyby se někdo ptal tak jste tady se mnou Okay?" Zeptal se David a my dva hned co jsme dosedli začli kývat hlavami na souhlas.
Když David odešel do kabiny tak jsem se začla dívat na instagram a tam začli příspěvky a koncem mojí kariéry. Hned jak jsem to viděla tak jsem zamkla mobil a dala jsi ho do kapsy.
"Jseš v pohodě?" Přišla otázka od Ladislav co seděl vedle mě a přerušil mezi náma to ticho co mezi náma od auto panovalo.
"Já nevím. Já nevím prostě nevim. Ikdyz jsem takovou bolest necítila takovou nenávist k té osobě prostě jsem úplně ty víš kde a je no prd nevím co mám dělat. Jinak jsem v pohodě." Poslední větu jsem nevydržela a rozbrečela jsem se.
" Je mi to moc líto nevím jaký to je ani bych to nikdy nechtěl zažítm" utřel mi slzu a objal mě kolem ramen. Jen jsem se na něj podívala a hned svůj podhled převrátila do předu na hřiště.
" Jo dobrý děkuju už mě můžeš pustit strašáku jen malá slabá chvilka." Pochvilce jsem mu řekla a pousmála jsem se na něj.
On se taky usmál a odpověděl.
" No jasně ježibabo." Začli jsme se spolu smát až nás pochvilce přerušila hymna Dukly a my si stouply a jen se dívali před sebe, protože ani jeden tu hymnu neumíme.
Kluci nakonec vyhráli 3:0 udělali si nějakou oslavičku před pár divakama a šli zpátky do šaten.
S Davidem jsme se rozloučili a jeli domů. Celou cestu jsme neřekli ani slovo. Bylo to ticho, ale ne to trapný ticho, ale to ticho kdy je vám fajn a nemusíte s nikým mluvit.
" Tak jsme tady ježibabo." Řekl a já se na něj zlostně podívala.
" Díky za odvoz a nemyslisi, že jsme nějaký veliký kamarádi jasný strašáku." Řekla jsem.
" Mě vůbec to bych nikdy nechtěl takže už mazej" trošku se pousmál a já taky.
" Tak dobrou bručoune" nakonec jsme mu řekla a už jsem vystupovala z auta a šla domů.
" Ahoj tati jsem doma." Trošku jsem zakřičela, aby mě slyšel, protože jsem přesně věděla, že bude u sebe ležet na posteli a koukat na televizi. Já šla do kuchyně, protože jsem měla strašný hlad.
~ahoj omlouvám se, že to dýl trvalo moc času teď nebylo. Doufám, že se vám kapitola líbí. Budu ráda za zpětnou vazbu.~
