podruhé už ne prosím

223 17 2
                                    

Po asi půl hodině ležení v posteli, zapnutými sluchátky a zamknutým pokojem jsem se rozhodla to omrknou za prvé, protože mám strašný hlad a zadruhé se mi chce strašně na malou.

Pomalu jsem začla odemykat dveře a šla potichonku na záchod. Povedlo se mi to vyváznout bez jakýchkoliv dotazů od mého otce a možná od Ladislava jestli tady ještě teda je.

Když jsem odcházela ze záchoda tak jsem si všimla nehybného těla na gauči u televize. Přišla jsem k té osobě blíž a uviděli ty hnědé kudrnaté vlasy, které mě včera večer naštvaly.

Jelikož moje srdce furt není jenom z ledu tak jsem se rozhodla ho přikrýt dekou co jsme tam s tátou měli. Táta asi taky musel spát, ale asi u sebe, protože tady není.

Rozhodla jsem se, že uvařím něco k snědku, aby jsme se mohli najíst. Vymyslela jsem lasagne takže jsem se do nich dala a doufala, že se mi podaří, protože už jsem je strašně dlouho nedělala.

Po hodině vaření jsem slyšela kroky.

" Dobré odpoledne co to tu tak hezky voní?" Už podle brněnského přízvuku jsem poznala kdo z těch dvou to je.

" Čau, lasagne." Odpověděla jsem mu na jeho otázku trošku furt naštvaný tónem ano jsem furt naštvaná, protože mi to vadí a strašně mě štve když mi někdo nadává nevadilo by mi to kdyby to bylo ze srandy, ale tohle mi fakt štve.

" To jseš furt naštvaná za ten včerejšek?" Zeptal se úplně otraveně jak kdybych za to mohla já takže se ve mě začla vařit voda a myslela jsem, že vybuchnu.

" Ano Ladislave jsem furt naštvana co jsi čekal, že na tohle lehce zapomenu nebo jako co co jsi si jako sakra myslel, že jsem nějakej splachovací záchod kurva?!" Už jsem byla tak vytočena, že jsem na něho byla zlá a ještě na něj křičela.

" Děláš si prdel ne vždyť jsem ti řekl jeno.." než to stihnul do říct tak mi začal někdo volat.

~neznáme číslo~

" Ano u telefonu Nicola Malá."

" Ahoj princezno doufám,že jsem ti chyběl."

" Ehm asi jste si mě s někým spletl"

" Nicolo co si jako myslíš tím,že jsem si tě spletl to jsem já Ondra miláčku."

Cože?! Pomyslela jsem si.

" Co po mě furt chceš?! Můžeš mi to vysvětlit do háje!"

" Když se se mnou se jdeš tak ti to vysvětlím jinak se měj pořád na pozoru"

" Nikam s tebou nejdu nikdy a už mi nevolej, nepiš a nech mě na pokoji."

Típla jsem to a nevěděla jsem co mám dělat jestli se smát nebo brečet.

" Kdo to byl?" Achjo furt nějaký otázky.

" Můj ex" zamumlala jsem si do dlaní.

" Co chtěl?" Ladislav nepřestal se svými otázkami.

" Ehm chtěl se se mnou sejít nebo mám mít oči na pozoru. Já nevím co mám dělat ." Při poslední větě se mi zlomil hlas a začla jsem brečet.

"Já už to nechci zažívat znovu a znovu dvakrát mi to stačilo já už fakt nechci." Začla jsem ještě víc brečet než předtím Láďa ke mně rychle přiběhl a objal.

" Hej to bude dobrý jo nic se nestane nic ti neudělá o to se postarám dlužím ti to." Začal mě utišovat hladil mě po zádech ve vlasech a já jen pořád brečela.

" To číslo jsi si blokla?" Po chvíli se zeptal .

Jen jsem za kroutila hlavou ze strany na stranu.

"Tak já to udělám." Naposledy mě pohladil než se oddálil a natáhl se pro můj mobil.

Pochvilce se vrátil i s mým mobilem v ruce a naznačoval ať mu tam dám heslo.

Byly to čísla 37980.

Podala jsem mu zpátky mobil a sla jsem do kuchyně kde jsem nechala osamocený oběd.

" Kde je vůbec táta?" Zeptala jsem se ho.

" Šel na trénink s klukama." Odpověděl a už se pomalu vracel ke mně.

" A jak to, že ty nejsi na tréninku?" Teď je čas na moje otázky.

" Kvůli tobě v noci jsem se o tobě bál trošku jsem se napil, ale nespal jsem takže jsem byl strašně unavenej." Pousmál se a sedl si ke stolu.

" Aha no mrzí mě to, ale prostě nemám ráda když mi někdo nadává."řekla jsem mu.

" Jo já to chápu to ty promiň,že jsem na tebe takový byl neměl jsem ti to říkat." Pousmál se a já už nandavala oběd.

~ahojky zase nová kapitola na světě doufám, že se líbí budu ráda za nějaký koment a za hvězdičku.ahojj~

Od Nenávisti k Lásce Where stories live. Discover now