Nara Flare: Bledě modrá záře

I. Fanoušek (3/3)

V Naře zatrnulo. Zaklapla knihu a otočila se. Z toho leknutí zbledla jako bledule. K jejímu překvapení naproti ní stál muž. Člověk. Měl zavalitý obličej, ale ruce pohublé jako kostěj. Světlé a hubené. Šlachy se mu táhly napříč nimi a natahovaly tak popraskanou kůži. Pán si prohrábl své kudrnaté našedivělé vlasy a řekl: „Netušil jsem, že moji pracovnu již přidělili někomu jinému, když se má stáž znenadání protáhla. Ale asi tu je místo jen pro jednoho ne-nemeiserana. Poprosím vás jen o tu knihu, co máte v ruce. Pro zbytek si zajdu později."

„Á, ano zajisté," vyhrkla ze sebe a podala mu ji. „Tedy ne. Já nepřebírám vaši kancelář, já jsem sem došla pouze náhodou a už jsem také na cestě." Snažila se vyběhnout z jeho kanceláře, když narazila do knihovnice, kterou již před pár momenty potkala v hale.

„Co tu u Anděla děláte?" Vysekla rázně se založenýma rukama. Z jejích modrých očí číšel vztek. Nara měla pocit, že ji během chvíle pohltí, a jen díky tomu pocitu, pomalu nemohla sama dýchat.

Do háje! Z toho se už jen tak nevymluvím. Vím, že to není tak velký vroubek. Z lokálů jsou lidi vyhazováni den co den. Jenže to jsou opilci a rváči, a ne čarodějky, bývalé učitelky,
vyhozené z knihovny!

„A jsi si tím jistý?" přerušila knihovnice Nařino přemýšlení a dívala se na muže pohledem plným nedůvěry. „Dala bych za to křídla z posmrtného života, že se dnes vidíte poprvé."

Čarodějka sledovala muže ve staré róbě plné záplat, který se na ni usmál. Poté sklopil svůj pohled zpět na nemeiseru a jen nepatrně naklonil hlavu do boku. „Ovšem Berlice, ona tu je se mnou. Respektive přišla sem za mnou."

Nara nemohla vidět pod nemeiseřinu zářivě bílou róbu, ale přísahala by, že dupla nohou, jako rozzlobený králík. Nakonec se úsečně otočila a odešla pryč.

Čarodějka si dala moc dobře pozor, aby Berlice skutečně odešla z doslechu dostatečně daleko, než se otočila ke svému zachránci. „Já ... já vám moc děkuji a strašlivě moc se omlouvám," řekla s přespříliš otevřenými víčky a svraštěným obočím, když k němu skláněla pohled.

On se opět zasmál. Trochu jí tím připomněl Gedeona, s tím, že tento muž tolik nechrochtal.

„V pořádku. Nevím, proč by lidé měli být trestáni za to, když touží po poznání a chtějí si jen přečíst knihy. Ale nemeiserani mají jinou představu. Dle mého byly také napsány, aby se četly, a ne aby na ně sedal prach," řekl a mávl rukou směrem k jeho skromné knihovně, na které opravdu ležel velký nános prachu, jak již se přesvědčila před chvílí. „A nemusíte se bát, žádnou tajnou komnatu se záhadnými spisy a kouzly zde nenajdete. Navíc, nevěřím na náhody a myslím si, že jsme se setkali z nějakého důvodu a jste mi docela povědomá."

„To si nemyslím, ale i tak za všechno děkuji. Téměř celý život jsem žila v akademii a...," řekla jistě, ale v tu ránu na ni začal valit oči a ukazovat prstem.

„Že vy jste slečna Flare, z Karacasovi akademie?" Řekl a tentokrát to byla čarodějka, kdo vyvalil oči.

„To jsem," bezmyšlenkovitě ze sebe vystřelila, aniž by pomyslela na to, kdo ve skutečnosti může být a proč by ji mohl znát. „Tedy, spíš jsem jí byla. Už tam nevyučuji."

„To mě mrzí. Jednou jsem se účastnil vaší přednášky o skonu draků. Totiž já jsem drakolog a díky vaší přednášce jsem vlastně přišel s celou tou expedicí a snažím se dokázat, že draci jsou stále mezi námi."

Díky mně? To bude asi nějaký omyl. Draci jsou už pryč. Nenávratně. Kdo si myslí, že je, že předkládá takováto tvrzení.

„Omluvte mě, že jsem se nepředstavil," chytil se za hlavu a div si neškubal zbývající vlasy. Nara se zhrozila, protože opět netušila, zda mluvila nahlas, či pouze ve své hlavě.„Jmenuji se Kernbell."

Čarodějka na něj nevěřícně koukala. Po chvíli, když se jí podařilo přijít k sobě zamrkala a zavrtěla hlavou. „Kernbell? Jako že jste Bersil Kernbell? Co napsal Jak rozeznat draka od slepice, nebo Historie létajících obrů?"

Muž se rozesmál, až mu začal poskakovat ohryzek. „Ano, přesně ten."

Nara vykulila oči, a pak zatřásla oběma rukama. „Hrome, Hrome, Hrome, je mi velikou ctí vás poznat," potřásla mu rukou, držíc ho oběma rukama. Pak sebou trhla. „Počkat. Vy jste slyšel o mně? Bersil Kernbell slyšel o mně a chce se mnou spolupracovat?" Řekla teď spíš už jen sobě.

Bersil zpozoroval, že je mimo a šel si sundat věci ze svého křesla, aby se mohl posadit. „Jistěže! Nebýt vás, nedal bych si dvě a dvě dohromady a nezačal se zajímat o tuto problematiku. Ačkoliv byla spousta z rodu draků povražděna, stále jich zbylo dost na to, aby se někde shlukli a tím pádem se časem někde objevilo jejich pohřebiště. Samozřejmě vím, že draci na sebe mohou brát člověčí podobu, ale pýcha zbylé letky by dle mého názoru jim nedovolila, aby zakrněli v této podobě a také v ní umírali."

To je váš názor. Pomyslela si nevraživě. Ale zase na tom něco je. Asi bych mu mohla dát šanci.

"... a podle této domněnky, kde jsou potom velké dračí kostry? A jak jsem již zmínil, může to být pouze výstřel do tmy, ale myslím si, že někde musí být jejich skrýš. Dostatečně velká, kde nepozorováni ostatními žijí již od Dračích válek."

Kernbell si prolupnul postupně všechny prsty, až se to rozléhalo po celé kanceláři. „A na vás slečno Flare budu mít jednu velikou prosbu."

Nara, plná očekávání zbystřila a nemohla se dočkat, co po ní bude chtít sám velký Bersil Kernbell.

„Povídejte."