Nara Flare: Bledě modrá záře

II. Opuštěný (4/4)

Nara nikdy nebyla dobrá na odhady, ale hádala, že by tábor mohl pojmout třicet, čtyřicet, možná šedesát lidí? Ať zde původně tábořilo lidí kolik chtělo, teď se zde nacházela pravděpodobně sama.

Nenechala se však domněnkou samoty zmást a vytáhla svoji astrix. Ta teď zářila devíti modrými symboly po celé své délce.

Nejprve se porozhlédla, zda někoho nenajde. Ať živého nebo mrtvého. Tábor určitě nesl známky boje. Respektive spíše přepadení. Zahlédla několik převrácených, či zničených povozů, spálené a ohořelé stany, jejichž zbytky plachet byly roztrhané na kusy. Všude po prostoru ležely rozházené nástroje jako lopaty a krumpáče. Možná zde tábořila skupina horníků, ale co ti by tady pohledávali uprostřed lesa? Když se dotkla jedné ohořelé, ale již studené plachty, měla pocit, jak by to celé viděla.

Slyšela křik. Křik mužů a žen, kteří se snaží utéct svému osudu. Někteří prosí na kolenou, jiní berou do rukou nástroje, aby se pokoušeli bránit. Žoldáci, ozbrojeni dýkami sekerami a palcáty. Nikoho neušetřili. Byla to rychlá čistá práce. Náhle se jí obraz v mysli rozplynul a nahradil jej jiný.

Teď sledovala skupinku lidí u ohniště. Všichni ve veselé náladě popíjeli pálenku, hodovali na uloveném divočakovi a jeden po druhém vyprávěli strašidelné historky. Kolem Nary proběhla dívenka. Sledovala ji. Nemohlo jí být více než jedenáct. Prsten vztyčeným k nebi ukazovala vzhůru na malý zvětšující se objekt. "Mami, podívej." Ta však dcerku nevnímala. Dokud vzduch nepročísl řevsilný jako hrom. Nejednalo se o řvaní medvěda nebo pantera. Ten musel patřit něčemu mnohem většímu. Všichni v panice začali pobíhat a schovávat se. Ale tomuhle nikdo utéct nemohl. Dívenka sledovala paniku kolem sebe, když se hlavní stan proměnil v hořící hranici. Ucítila otřes půdy, když létající obr dosedl na zem. Jeho jantarové oči pohlédli do očí muži, jenž se jej pokoušel zahnat lopatou zakončenou do oblé špičky. Netvor si však byl jistý svou převahou. Nezaváhal a chňapl obránce svojí mohutnou mordou. Párkrát s ním zaklepal a pak stiskl. Z pusy mu odletěly dolní končetiny, které bezvládně dopadly na plachtu stanu...

"Krev," vyšlo z Nary, když pohlédla na zbylý kus plachty a oprostila se od svých představ. Avšak tělo nenašla žádné. Ani jejich kosti, či cokoliv, co by po nich zbylo. Třeba to mohl být skutečně drak. Všechny do jednoho pozřel a nechal po sobě pouze spoušť. Možná by to dávalo větší smysl, než obyčejné přepadení.

Ovál ji nepříjemný pocit a hlava radila, aby odsud co možná nejrychleji vypadla. Ale alespoň jednou chtěla skutečně dát na Bersillovu radu. Říkal, že nevěří na náhody. To světlo uviděla již podruhé a zavedlo ji přímo sem. A srdce jí také říkalo, že zde má být.

"Ksakru," zanadávala, že neposlouchá svůj pud sebezáchovy. Došla k doutnajícímu ohništi a zvolala: "Je tu někdo?"

Nastalo strašidelné ticho. Neslyšela ani hvizd ptáků, ani svištění větru. Roztřásla se. A nejen zimou.

Netrpělivě se rozhlížela na všechny strany a čekala, kdy na ni někdo vyběhne. Po chvíli uslyšela šustění, vycházející z keře opodál. Pořádně uchopila svoji astrix oběma rukama a namířila tím směrem. Zašustění se opakovalo.

"Vylez! Vím, že tam jsi. Slibuji, že se ti nic nestane," řekla s mírným záchvěvem v hlase.

Přiblížila se blíž a blíž, připravena vyslat smrtící ránu, pomocí svého magického předmětu. Teď věděla, že sice postrádá svoji magickou moc, ale není tak bezbranná, jak si původně.

Najednou z křoví cosi vyskočilo.

Adero!

Křikla čarodějka a z astrixi vystřelil žlutý výboj energie. Minula.

Stín byl již dávno nad ní a čarodějka upadla na záda. Zavřela oči smířená s tím, že teď všechno skončí.

Jakmile se vzpamatovala, přiměla se otevřít oči. Pohlédla do vytřeštěných očí zajíce. Ačkoliv si myslela, že se jí leknutím rozskočí srdce, nemělo to co dělat se srovnáním s ušákem. Ten vypadal, jako by právě uběhl životní závod.

"Hrome, ani nevíš, jak jsem se tě lekla!"

Zajíc několikrát začenichal čumákem, pak dvakrát zamručel a dupnul zadními běhy. Navzdory jeho velikosti ucítila mírné zadunění. Pak se otočil a odhopsal pryč.

"Paráda. Velká čarodějka Nara Flare poražena zajíčkem ušáčkem," svěsila ramena a plácla se do obličeje. "Co příště? Budou mě muset zachraňovat před košíkem plným koťat?" Zeptala se, ale nikdo jí neodpověděl.

Raději o tom už nadále nepřemýšlela, popadla astrix a vydala se opustit toto zpropadené místo.

Najednou ji upoutal stan, nalézající se přímo před ní. Jako jediný zde nejevil žádné známky poškození.

Ptala se sama sebe, zdali je možné, aby si ho nevšimla. Na to si však odpověděla. A je možné, aby zajíc...

Opatrně odhrnula plachtu přes dřevěné čelo a nahlédla dovnitř.

Uvnitř zpozorovala pouze stůl, na kterém ležely tři věci. Hrnec, kniha a přikrývka. Zajímavé, jako by tu někdo pro mě přichystal věci, které jsem ztratila.

Přistoupila k nim blíž a prohlédla si je. Opatrně a nedůvěřivě natáhla ruku, aby se dotkla dečky. Zvláštní, na dotek bych ji od té své nerozeznala. Naklonila hlavu a tentokrát se zadívala na hrnec. Přiblížila k němu hlavu, až se jej téměř dotýkala svým nosem. A tebe před chvílí někdo ještě používal, poznala podle zbylých kapek, které na něm ulpěly.

Ale o té knize nemohla říct, že by si ji pamatovala. Přemýšlela, jestli si nějakou "omylem" neschovala v brašně, když procházela knihovnou, ale na žádnou si nevzpomněla.

Ta měla hnědou koženou vazbu, ale ani název, ani jméno autora nenalezla. Pravděpodobně se jednalo o něčí osobní zápisník nebo deník.

Popadla své věci a vyšla ven ze stanu. Knihu tam však nenechala. Sice to nebyla ta beletrie, jakou teď očekávala, že bude číst, ale její závislost a touha po čtení psaného písma ji už doháněla k šílenství.

"Ale ne teď a tady Naro," řekla sama sobě. Nemohla se totiž zbavit dojmu, že ji stále někdo sledoval.