27.6.2024
bojím se zeptat,
kdy se z těch pár měsíců
stalo
zítra
a kdy se z toho stalo
doopravdový
zítra
a nejenom pár dní
mezi tím.
kam zmizelo pískání
vlaštovek
a smích lidí, který jsme
nikdy
nepoznali tak dobře,
ale znali jsme je
ve větším světle,
než dokázalo nám dát
slunce.
kam zmizela radost
a z poza jakého rohu
vyšla ta dospělost,
která nám je tak sakra
cizí
a neznámá jako
nějaká hrdost,
kterou by jsme prý měli mít.
ještě před chvílí nám
byla zima
a teď se pečem,
jakoby snad nešlo dýchat,
je to nevyhnutelný krok
vpřed
a ztracený krok
vzad
a jak se z toho mám
asi vymotat,
když nemůžu najít
východ
tam někam do
těch pár měsíců zpátky.
problém je,
že žádný není
a že už nám nezbylo nic
než pár sbohem
a čau na rozloučenou
a taky pár nadějí,
že všichni hned
nezapomenou.
proč musí nastat zítra.
proč vůbec musí něco nastat
a proč se nemůžu
vrátit zpátky
i když to taky za nic
nestálo,
kafe vychladlo
a okna profukovaly,
ale aspoň se ještě
pár lidí upřímně smálo.
a já taky.
teď už jenom
slzy padají
a odráží se od země,
protože zítra klepe na
dveře
a já ani nestihla
zaregistrovat,
kam si odešel.
a co když se to stane znova.
zítra
kdy dám ti poslední
sbohem
a s tím zvadnou i ty
kytky,
který rostly tenkrát v zimě.
pokud si zítra vůbec
vzpomenu.
proč musí nastat zítra.
