Jahodové léto

50. kapitola

50. kapitola

Vojta

Vraceli se domů později, než čekal, ale nevadilo mu to. Brigáda se vyplatila. Mohl přikoupit uhlí a naplnit kůlnu dřevem.

Autobus mu zastavil kousek od domku. Vojta byl unavený, ale šťastný. Už se těšil, až bude babičce vyprávět, co zažil, a dá jí novou šatovou zástěru, kterou koupil v retro obchůdku a babička si ji dlouho přála.

K domu mu zbývalo ještě nejmíň deset kroků, když ho do nosu udeřila vůně.

Svíčková? Koprovka s vajíčkem by mu úplně stačila. Neměl ani svátek, ani narozeniny a do Vánoc bylo ještě daleko. Ačkoli podle výzdoby v obchodech i ve městě to vypadalo, že jsou už zítra.

Vešel na chodbu, očistil si boty a pověsil bundu na věšák, ale dovnitř ještě nešel. Babička se smála a s někým mluvila. Trochu se bál, aby to nebyla máma, potom však ten druhý hlas poznal. Proboha, co tu dělá Klára?

Vstoupil dovnitř, zamumlal neurčité ‚ahoj' a rozhlížel se po místnosti. U zadní zdi hned vedle pece byla nová válenda, čistě povlečená, na ní seděla babička, na obou rukou měla bytelné ortézy a třetí měla na kotníku. Klára stála u sporáku a právě vytahovala knedlíky z parní lázně.

„Vojtíšku, ty už jsi zpátky. Představ si, že Klárka umí poctivou pasírovanou svíčkovou. Věřil bys tomu? Znáš dnešní děvčata."

„No... a co se ti stalo?" zeptal se Vojta a zmateně těkal očima sem a tam. Byl pryč sotva týden, a jak se zdálo, babička měla úraz a Klára se k nim nejspíš nastěhovala. Co tam dělala ta postel?

Babička Vojtovi vypověděla, jak uklouzla a nebýt Kláry a Natálie, pořád by tam ještě ležela. „Neboj, je to jen naražený. Těsto sice nezadělám, ale jinak jsem soběstačná. Horší je ten kotník. Proto mi Klářini rodiče přivezli válendu, abych nemusela být celý den zavřená v ložnici. Tady mi je líp. Taky je tu lepší světlo. Děvčata mi přinesla knížky, abych se prý nenudila. No, za pár dní mi to sundají a nudit se nebudu."

„Můžu začít servírovat, nebo už to zvládnete?" zeptala se Klára.

„Najíš se s námi," řekla babička přísně.

„No... já... nebudu překážet. Určitě si máte s Vojtou o čem povídat a mě čeká večeře doma."

„Prosím, zůstaň," řekl Vojta a doufal, že mu nezčervenaly uši.

Nechtěl, aby to vyznělo nějak jinak, než zamýšlel, ale potřeboval se na spoustu věcí vyptat. Trochu mu vadilo, že tam není místo Kláry Natálie, jenomže to bylo právě teď vedlejší. Babička byla v pořádku a na ničem jiném nezáleželo.

Viděl, jak Klára váhá, ale nakonec přikývla a nachystala další talíř.

Vojta přiložil ruku k dílu a postaral se o nápoje. Normálně pili kohoutkovou vodu, ta se však ke svíčkové nehodila. Proto přinesl z komory láhev rybízové šťávy, kterou dělala v létě babička. Svěží nakyslá chuť byla přesně to pravé a dobře ladila s brusinkami.

Popravdě, hlady už skoro šilhal a musel se držet zpátky, aby jedl aspoň trochu civilizovaně. Navíc ta svíčková byla vážně skvělá, a kdyby se nestyděl říct to nahlas a na doživotí si to rozházet u babičky, musel by přiznat, že je možná ještě o kousek lepší. Klára prostě uměla vařit, ačkoli on sám několikrát slyšel mistrovou, jak jí vyčítá, že je to hrůza a musí se ještě hodně učit, aby to mohla nabídnout lidem a ne prasatům. Mistrova ovšem ráda přeháněla.

„Je to skvělý," pochválil ji Vojta a šel si přidat. Naložil na talíř další tři knedlíky, důkladně je zalil omáčkou, a teprve pak se začal vyptávat. „Tak o co jsem ještě přišel?"

„O nic, Vojtíšku," ujistila ho babička a Vojta se při té zdrobnělině oklepal. Doma mu to nevadilo, ale nechtěl, aby ho Klára viděla jako malého kluka.

Sakra, vždyť už mi na ní přestalo záležet.

Komu co nalhávám?

„Klárka a Natálie přišly každý den a dělaly mi společnost. Víš, že jsem si myslela, že hodný holky už ani nejsou?" usmívala se babička a trochu to znělo, že mu chce jednu z nich dohodit.

Podíval se na Kláru a viděl, jak klopí oči a rudne. Zřejmě i jí byla chvála nepříjemná.

„No, to je dobře, že sem chodily a..." uvědomil si, že dobře je slabé slovo. Zachránily babičce život nebo aspoň zdraví a on musel udělat víc než jen poděkovat. Chtěl udělat víc, opravil se v duchu, protože to nebyla jen povinnost.

„Už asi půjdu," Klára se zvedla a odnesla prázdný talíř a skleničku do dřezu.

Musela nejdřív babičce slíbit, že ještě přijde.

„Doprovodím tě," řekl Vojta a vyšel s ní ven. „Vůbec se mi nelíbí, že jedeš domů za tmy. Nejraději bych tě odvezl."

„Od bazaru až k nám domů je veřejné osvětlení a nejedu to poprvé. Nepodceňuj mě."

„Tak jsem to nemyslel. Naopak, obdivuju tě, jsi odvážná a... děkuju ti za všechno."

„Opravdu není zač. Dělala jsem to ráda a je mi docela trapný přijímat poděkování, když tady není Naty. Má na všem větší zásluhu než já," namítla Klára.

„Dobře... no... jeď opatrně," vykoktal, počkal až opustí dvůr, zavřel vrata a vrátil se do domu.

Zachoval se jako prvotřídní idiot. Měl říct úplně něco jiného a rozhodně jí měl dát pusu.

Sám sobě slíbil, že nebude začínat žádné vztahy, dokud si nedá život do pořádku, jenomže to mohlo trvat věčně. Navíc byl právě teď docela spokojený. Možná ještě všechno nebylo tak, jak si kdysi plánoval, ale už to nevnímal jako tragédii a nespravedlnost. Prostě jen odbočil, ne z vlastní vůle, na jinou cestu, která se však ukázala jako docela zajímavá.