Dangerous Neighbour [Michael Clifford]

3. Cigára

„Jo? A co přesně?" I když jsem pomluvám a těm všem kecům nevěřila, zajímalo mě co tenhle "Clifford" měl skrývat.

„Michael Clifford, údajně zavraždil svou přítelkyni," řekl Luke v přehnaně dramatickém tónu. Protočila jsem nad ním oči a věnovala se spíše kreslení na svůj sešit. Byla jsem zvědavá duše, přestože bych to navenek nikdy nepřiznala. Chtěla jsem vědět, jestli to doopravdy udělal. Působil, že by toho byl schopný. Zdání však může klamat, ale taky nemusí.

Konečně zazvonilo a já byla vděčná, že už nemusím poslouchat Luka, který se choval, jako by věděl všechno na světě. Zvedla jsem se ze svého místa a s tím otravou v patách jsem se přesunula do další hodiny. On měl se mnou společnou snad každou hodinu. Zatímco, údajného vraha své přítelkyně, pro mě známého jako "modrovlasáč" jsem zahlédla jen na výtvarce, matice a angličtině.

Bylo divný přicházet domů po škole a vidět tam jak mámu, tak tátu. Chovali se, jako by se nikdy nic nestalo a my byli bezproblémová rodina. Zdálo se, že se přes vše přenesli. Já to nedokázala. Smát se po tom všem, co se událo? Jak mohli zapomenou jak mizerně jsme na tom kvůli táty byli? A jak mohli tak lehce zapomenou na smrt svého syna?

Máma se mě snažila vytáhnout ven, "do společnosti", ale to by znamenalo trávit čas s tátou a to bylo to poslední, co jsem chtěla. Jsem sakra tvrdohlavá a neumím lidem odpouštět. Zvlášť ne takovým, kteří zničili rodinu, i když si hráli na "nový začátek". Navenek jsem mohla jeho hru na šťastnou rodinu hrát taky, ale ve skutečnosti jsem mu nevěřila.

Uběhlo pár dnů a vše probíhalo skoro stejně. Ve škole jsem měla jedinou společnost a to Luka. Jasně, občas jsem s někým prohodila slovo, ale nebylo to tak, že by se o mě ve skutečnosti zajímali, to nedělal nikdo. Samotný Luke se už nezdál být tak hrozný, když nepočítám, že se ve mně šťáral a snažil se analyzovat mou osobnost. Proč jsi tak odtažitá? Proč všechny nesnášíš? Co se stalo v tvém životě? Co tě přinutilo být taková? otázky tohohle typu jsem od něj slyšela každý den. Věřte mi, ten kluk bude jednou psycholog.

S Michaelem jsem nikdy nemluvila. Hádám, že ani jeden z nás nebyl ten typ člověka, který by měl snahu se skamarádit s novým sousedem. Až na občasné pohledy, jsme se o sebe nezajímali. Čas od času jsem viděla přijet k jejich domu drahé auto a pokaždé vystoupil stejný vysoký muž v obleku a s aktovkou. Vzhledem k situaci, jsem usoudila, že to bude právník nebo něco takového. Většinou pár minut po tom, co se ukázalo auto, vyběhl Michael s prásknutím dveřmi ven, nastoupil do auta a odjel pryč. Přesně jako ten první den, co jsme sem přijeli.
-

-

-

„Danielle, vstávej už konečně!" slyšela jsem mámin hlas už asi po padesáté. Bylo už 17. září, ale já si pořád odmítala zvyknout na ranní vstávání.

„Hmmm..." zamručela jsem rozespale, přehodila peřinu přes hlavu a snažila se pokračovat v mírumilovném spánku.

„Ale no tak, probuď se už," strhla ze mě peřinu úplně a mě oslepilo světlo.

„Jojo, vždyť už jsem vzhůru," sedla jsem si na postel. Ale hned když se ztratila z dohledu, praštila jsem sebou zpět na matraci. Nenamáhala jsem se ani kontrolovat čas. Věděla jsem, že stejně přijdu pozdě, tak proč se snažit?

Vracely se mi vzpomínky, jak mě skoro každé ráno probouzel brácha. Když jsme byli malí, skákal na mé posteli, aby mě probudil. Kolikrát mi ten pitomec skočil i na hlavu a já s řevem utíkala žalovat mámě. I když byl o 3 roky starší, většinu času se choval jako ten otravný mladší sourozenec. Když jsme byli starší, tak začal vymýšlet různé kanadské žertíky, jak mě dostat ven z postele. Pamatuji si jednou, jak na mě začal stříkat vodní pistolí a hned na to vzal mouku a chrstl ji na mě.