Dangerous Neighbour [Michael Clifford]

20. Sex

Odpovědí mi byl stále jen nechápavý pohled na jeho tváři a tak jsem bílou krabici položila mezi nás na postel. Měl se dívat na krabici, ale místo toho jsem přistihla, jak pozoroval každý detail mého obličeje, protože mezi námi byla menší vzdálenost než předtím. Odlepila jsem zrak od zelených očí, které v sobě v tomhle světle měly nádech modra, a soustředila se opět na mou pomstu. Jedním pohybem jsem odkryla poklop krabice a nám se naskytl pohled na pro mě známé černé šaty. Když mi je máma ještě v Anglii dala, myslela jsem si, že si je jednou obleču při nějaké speciální příležitosti s tím největším úsměvem na tváři. V mé hlavě mi to momentálně připadalo jako ta nejubožejší věc na světě, čekat na prince na bílém koni, jen abych si mohla obléct šaty, ke kterým lásku teda skutečně nechovám.

„Danielle?" vyrušil mě Mikeyho hlas, který byl ještě zmatenější než předtím. Zvedla jsem zrak od černé látky složené v krabici naznak toho, že ho vnímám. „Co přesně hodláš dělat?" tvářil se jako ztracené štěně, které bloudí po ulicích New Yorku.

„Zničit ty šaty," odsekla jsem bez sebemenší známky emoce.

„A to sakra proč?" musel si o mně myslet, že jsem blázen. Ani se mu nedivím.

„Dala mi je máma a já se jich potřebuju zbavit, protože mi připomínají, jak hluboko tahle rodina klesla,"

„Víš, že když zničíš věci kolem sebe, nic tím nezískáš?" řekl, jakoby četl nějaký citát z knížky. Tak najednou je on ten rozumný?

„Prokaž mi laskavost. Prostě půjdeme ven, zapálíme ty zatracený šaty a ty si nebudeš hrát na rozumnou bytost, ano?" poprosila jsem ho.

„Pod jednou podmínkou..." vztyčil ukazováček ve vzduchu.

„Jakou?" povzdechla jsem si otráveně, protože už mi jeho potřeba uzavírat dohody začala lézt na nervy.

„Oblečeš si je, protože jsem tě nikdy neviděl v sukni, kdežto v šatech, to mi musíš dopřát. A pak je spolu zničíme," Poškrábal se na paži a já s úžasem v očích sledovala, jak se mu napínají svaly na pravé ruce.

„Přijímám," pokrčila jsem rameny. Neubyde mě, když si na sebe na pět minut vezmu šaty.

Sebrala jsem zmiňované šaty a vyzdvihla je do vzduchu, zkoumajíc je do detailu. Vlastně byly celkem hezké. Bylo mi snad i trochu líto je zničit, protože vnitřně jsem věděla, že má Michael pravdu. Když zničím věci kolem sebe, normální rodinu mi to nepřinese. Kdyby tohle však přijalo mé ego, které ovládl vztek na matku i otce. Nechtěla jsem ukázat své pochybnosti, a tak jsem kus černé látky nuceně vzala do rukou a postavila se na nohy. Udělala jsem par kroků od postele, kde si Mikey spokojeně ležel a nejspíš ho ani nenapadlo, že by se měl otočit. No možná ani nemusel, koneckonců mě už viděl bez trička, ale za to předtím mohly naše nezkrotitelné a pobouřené hormony.

„Mohl by ses otočit?" hodila jsem po něm prosebný pohled. Na jeho tváři se objevil známý úšklebek, který jak už jsem poznala, znamenal náhlý růst sebedůvěry.

„Stejně už jsem tě bez trička viděl," argumentoval. Věděla jsem, že to vytáhne.

„Bože Michaele, prostě se otoč a nemel," rozkázala jsem mu a on se s přetočením očí nakonec vážně obrátil směrem k oknu.

Přetáhla jsem si teda tričko přes hlavu a následně na sebe chtěla hned natáhnout šaty, ale koutkem oka jsem zahlídla Mikeyho, jak se snaží nejspíš nenápadně otočit. Typický chlap. Koukal se na mě přes rameno a já jsem popadla první věc po ruce, abych mu ji mohla hodit po hlavě. Mou zbraní se stala kniha z blízké police. Vzala jsem ji do ruky a než se stačil vzpamatovat, přistála mu na hlavě kniha: Hledání Aljašky.