Prokletá

Maldición numero tres

Notebook se rozchodil a tak jsem konečně dodělala to do té fáze že to můžu zveřejnit. Doufám že se vám to bude líbit. Budu vděčná za každý názor, či pozitivní nebo negativní.

V médiích naleznete písničku k textu.

Okamžitě jsem ze sebe shodila věci a zalezla do sprchového koutu. Pustila jsem na plno horkou vodu a pozorovala, jak po mém těle stékají pramínky vody. Hleděla jsem na zrcadlo, jak se pomalu mlžilo a mizla moje pobledlá tvář. Frustrovaně jsem se opřela o vykachlíčkovanou zeď. Je mi ze sebe samotné zle, nevím, jestli mi je spíš na zvracení nebo do pláče.

Ani jsem si neuvědomila, kdy se moje slzy začli míchat s vodou máčející moji pokožku. Snažila jsem se je setřít, ale bylo to jak bojovat proti větrné vichřici lžičkou. Patetické a marné. Pořád jsem viděla před očima obraz toho chlapce, jak na mě hledí a nechápe, proč musel opustit maminku. Z hrdla se mi vydral výkřik, naštvaný. Jsem rozzlobená, na sebe, okolnosti, osud, smrt.

Flegmaticky jsem si roztírala sprchový gel a hleděla pořád do odtoku. Je to tak jednoduché, pomyslela jsem si ironicky. Jak rychle umře smrtelník, stejně jak když jen sfoukneš pěnu z konečků prstů a odpluje do odtoku se zbytky vody a slz. Život je tak pomíjivý a mě to začínalo hodně štvát. Smrt si vážně nevybírá pečlivě. Jen prostě rozdá karty a ukáže prstem na dalšího.

Spláchla jsem ze sebe všechno, krom deprese, a zastavila vodu. Cítila jsem chlad až do morku kostí, ani huňatý ručník tomu nepomohl. Musím myslet na to, jak je lehké zmiznout z povrchu zemského. Je to, jak když necháte mokré otlačky nohou na kachlích a oni pak uschnou? Nebo si vážně lidi pamatují odkaz těch druhých, kteří tady nejsou?

Nejsem si teď už tak jistá, jestli je tohle to co chci. Být smrtelná, pomíjivá a zapomenutelná. Myslela jsem na to celou dobu, co jsem se oblékala do pyžama. Po tolika zkušenostech, letech, prožitcích by jsem si pomyslela, že by mi nedělalo problém umřít. Přece jsem zažila toho tolik, řekla jsem si a hodila se ne postel, ale není to pravda. Čím déle jsem nesmrtelná tím víc na ní lipnu. Nevěděla bych se ji vzdát.

Nech toužím po normálním smrtelném životě jakkoliv, ta část se smrtí mě děsí. Přímo mi to nahání hrůzu. S pocitem prázdnoty, tápáním do tmy a němými výkřiky do noci jsem ustála další noc.

----

Ráno jsem seděla u snídaně a včerejší noc se na mě silně podepsala. Tmavě fialové kruhy pod očima naznačovali, že spánek nebyl tak uklidňující jak by měl. Nervozita a bolest hlavy jen přispívali k tomu, abych byla o něco podrážděnější než obvykle. Nepřítomně přikyvuji madre, už jsem pár krát na ni vyštěkla, ale dnes měla nějakou překvapivě dobrou náladu, ale nezajímá mě koho dnes umučila kvůli dobrému pocitu, a tak jen přikyvuji.

„Jsem moc ráda, že prvý krát neprotestuješ." Usmívala se na mě a já na ni hleděla s nevěřícností. Lžička v půlce pohybu směrem k ústům zůstala ve vzduchu a já dolovala v hlavě něco, co mi napoví, o co se jedná. Můj nechápavý výraz ji evidentně nic nenapověděl vzhledem k tomu, že dál pokračovala v tom v čem předtím. Lžička s rachotem dopadla na stůl, nehledě na to že se vysypal její obsah.

„Večer přijde, budeš z něho uchvácena." Rozmáchala se rukami a můj pocit podezření se jen začínal prohlubovat, až vypukl v abnormální děs, když mi došlo o co se jedná.

„To mám jako zas trávit čas s lidmi, které neznám?" zeptala jsem se jí mírně hystericky, ale ona zas jen nade mnou mávla rukou.

„Nevyváděj Eolin, přijdou ti i kamarádky." Chlácholivě mě potlapkala po pleci ale mělo to daleko od mateřského gesta. Spíš takové to záchranné lano pro její lepší pocit že není až tak hrozná matka. Tyhle její občasné výkyvy když si usmyslela že je skutečně matka byli skutečně výjimečné. Ale o to víc mě to děsilo, když se snažila dávat najevo nějakou mateřskou lásku. Od ní jsem totiž nikdy nevěděla co čekat.