Prokletá

Maldición numero cinco

Velice, ale velice vám doporučuji si pustit písničku k této kapitole. Jen musím dodat, aby jste si kapitolu užili, moje morbidní stránka se opět projevila. Děkuji všem za skvělé reakce z minulé kapitoly. Kapitolu chci věnovat Paní spisovatelce která má na tyto scény omnoho větší talent a proto se sklaním před její velikostí. *hluboký úklon až po špičky bot*

Netrpělivě ťukám perem o kamenný stůl, zvuk se rozléhá po celé místností a vrací se mi s ozvěnou. Pohlédnu na madre jak na konci místnosti naštvaně gestikuluje, ale neslyším ji. Už několik hodin do místnosti proudí démoni a pak zase prchají ven. Rozhodla se vyslýchat každého, kdo tam byl, celkem pěkný počet lidí. Seděla jsem u všech dosavadních výslechů, nebyli příjemné. Nikdo nic neviděl, neslyšel ani neudělal. Prvotní vztek už ze mě vyprchal, zůstal jen smutek a chladný pocit na duši.

S každou novou tváří ve mně vzrůstala chuť po pomstě, obalovala moji mysl a konejšila tím, že dostanu zadostučinění. Pohodila jsem pero na stůl a letmo proletěla seznam jmen, na vrchu zářil nápis narozeninová party. Znechuceně jsem ohrnula ret a opět se ohlédla po madre. Kráčela směrem ke mně, černá tepláková souprava byla skoro stejně sytá, jak její vlasy které za rychlé chůze vláli. Bylo tak neobvyklé ji vidět oblečenou v něčem tak jednoduchém, ale já byla na tom stejně.

Jakmile jsme dorazili domů první, co jsem udělala, bylo to, že jsem ze sebe smyla všechnu její krev a převlékla se. Zní to neosobně, ale chtěla jsem se co nejrychleji zúčastnit výslechu. Ted čekáme na dalšího hosta abychom mu položili další řadu otázek, ty samé a dokola. Pokud to pomůže, zeptám se na ně i tisíc krát.

Démoni rádi lžou a často jenže jí nemůžete lhát, ne když hledíte do očí, které jsou černé jak nejtmavší noc, žádné bělmo ani duhovka. Když byla v tomhle stavu, nehleděla jsem ji do očí ani já. Vyvolává ve vás pocit tak divný a nepříjemný, říká se, jak kdyby viděla do žaludku ale ono je to o mnoho horší. Nejenže vidí vaše touhy, ano touhy jsou hřích, každou špatnou myšlenku, cokoliv i trošku zlé si ve vás přečte a dokáže to otočit v noční můru.

Do místnosti vešel muž, neznám ho. Dostala jsem kartu, která obsahovala jméno a další základní informace, od postavení po celkový výpis dosavadních úkolů co plnil pro peklo. Došel až ke stolu kde odtáhl židli, ozval se zvuk vrzajícího dřeva na podlaze a opatrně se posadil. Těkal očima mezi mnou a madre ale ani jedna jsme snad nikdy nebyli klidnější. Zaklapla složku a u přímila na něj svůj černý pohled, zpozorovala jsem, jak mu tělem projelo chvění.

Madre se spokojeně usmála sama pro sebe a já se snažila vypozorovat co ji tak pobavilo. Muž byl evidentně nervózní, ruce se mu klepali, a i když hleděl matce do očí, čelo se mračilo, jak kdyby ho to stálo všechnu námahu.

„Nic nevím." Polekaně vyhrkl dřív, než jsme se stihli na cokoliv zeptat. Koukla jsem na matku se zdviženým obočím.

„Mute vím, co jsi zač." Sametově řekla, kdybyste ji nehleděli do tváře, znělo by to možná i trošku mile. „Takže okamžitě nám povíš, co víš, jinak-" Matka nechala větu vyset ve vzduchu a sledovala jsem tohoto nicotného démona, jak naprázdno polknul. Nedivím se mu, že je nervózní, začínal mě sžírat čím dál víc vztek, takový ten chladný co vám koluje žílami a prahne po pomstě. Nadechoval se k odpovědi, když někdo vešel dovnitř, naštvaně jsem otočila hlavu směrem za pachatelem, který nás vyrušil, abych začla řvát, ať vypadne.

Jenže dovnitř vešel mrtvolně bílý Michael, blond vlasy mu padali do tváře a vyhýbal se mému pohledu. Strnulým krokem se blížil ke mně a doprostřed stolu položil velkou krabici, byla to spíš obyčejná bedna. Ale všichni tři u stolu jsme strnuli, vyzařovala z ní povědomá magie, usazovala se na plících a jak kdyby mě táhla do hlubin. Lemovali ji tmavě černé znaky, které jsem jakživ nikdy neviděla, černý zámek zářil temnou září.

„Co je to?" zeptala se madre a já po dlouhé době cítila z její strany zájem, ale mě nezajímal. Ta bedna mě přitahovala, jak kdyby ke mně mluvila nesrozumitelným šeptem.

„Eolin." Proniklo mi to mysli. Zamrkala jsem očima a pohlédla na madre stojící vedle mě s rukou na mém rameni. Kdy si vedle mě stoupla? Pohlídla jsem na bednu a moje ruka se vznášela nepatrný kousek nad ní. Ruku jsem automaticky stáhla zpátky k sobě, jak kdybych se spálila.

„Co je v tom?" zeptala se matka a u toho prskala. Já se už ale vyhýbala pohledem na tu bednu, čím víc jsem se snažila na ní nedívat tím víc mě k sobě táhla.

„My nevíme." Řekl potichu Michael. „Byl u toho lístek, že to je pro Eolin. Snažili jsme se to otevřít, ale nejde to, gruti (viz. poznámka dole) to označili za něco zlé.

Madre se natáhla po té bedně. „To je nesmysl proč by-" Jakmile se jí dotkla její ruka, začla černat a musela ucuknout. Přitiskla si paži k tělu a její oči se vrátili do normálního stavu, kůže jí ještě kousek černala a pak se odlepovala. To nebyl správný výraz, spíš jak kdyby z ní padali ohořelé kousky a pod nimi se rýsovala jiná ruka. Rudá zakončená černými drápy.

Všichni v místnosti šokovaně otevřeli ústa a hleděli na ni. To byla její pravá podstata.

Natáhla jsem ruku k bedně a dotkla se jí dřív, než mě mohl kdokoliv zastavit. Moje dlaň spočítala na obyčejném dřevě, nic se nedělo ani mi nečernala ruka. Zamračila jsem se na tu bednu, když v tom cvakl zámek. Celá se dala do pohybu, víko se otevřelo a složilo se dozadu, když v tom se boční strany rozpadli do stran a odhalili ten nejhorší výjev, ne bylo to prostě jen nechutné.

S prázdným výrazem jsem hleděla na lidskou hlavu, jakmile dopadli bočné stěny bedny na stůl, začla z ní vytékat krev na stůl a na zem. A já tam jen šokovaně seděla a hleděla na to. Krev byla tmavá a studená, dopadala mi na stehna a já poznala plavé vlasy padající do sinalé tváře. Ten kluk, ze školy, co s ním včera večer Lilith tak laškovala a pak si ho chtěla odtáhnout domů.

Jeho oči se otevřeli, já zavřískala a vyletěla ze židle až téměř ke stěně, překvapivě se ke mně přidala i madre. Všichni jsme od té hlavy s otevřenými očima chtěli stát co nejdál. Viděla jsem hodně věcí ale tohle ještě ne. Bělma byli sinalé a celé oči působili jak kdyby jste je přetřeli šedou barvou. Chvíli se kroutili, jak kdyby pátrali po místnosti, co způsobilo, že z jednoho oka začla vytékat tekutina, kterou jsem ani nechtěla identifikovat.

Ty oči se zastavili na mě.

Celá tvář jak kdyby chytla křeč, jenže otevřelo to ústa bez toho, aby ze mě spouštělo zrak. „Necháváš za sebe umírat druhé." zachrčelo to ke mně a po této větě z těch úst zazněl sípot. „Já si tě najdu a do té doby každý den někdo zemře." S posledním slovem hlava zmlka i bedna zhasla. Užasle jsem hleděla na tu věc a nevěděla, jestli zvracet z toho hnilobného puchu nebo brečet že umřel další člověk i když tohoto neznám.

Michael popadl bednu a okamžitě ji zaklapnul. „Podle smradu musel umřít už včera těsně po Trishe." Zamumal její jméno po tichu jak kdyby to mohlo něco změnit. Jenže madre mě popadla za paži a ukázala prstem na toho podřadného démona. „Pohlídej ho, já ho pak vyslechnu." Táhla mě ven z místnosti a já neměla ani sílu protestovat.

Dva lidi kvůli mně umřeli, a každý den má další. Pokládala jsem nohu před nohu a následovala madre. Nevedla mě k výtahu ale k schodům. „Rafaeli! Gabrieli!" zakřičela a padlí andělé jak kdyby byli jenom na doslech, aby mohli splnit další její rozmar. „Vemte ji dolů, nesmí se jí nic stát!" štěkla na ně a prudce mě obejmula. Vyděšeně jsem hleděla na démony a čekala, až mě pustí. Nevím, co bych měla dělat, opětovat jí objetí nebo poklepat ji po zádech? Stála jsem strnulá a šokovaná.

Tak rychle jak mě obejmula tak mě i pustila, bez dalšího slova se vracela tam, odkud jsme přišli. Gabriel mě popostrčil směrem ke schodům směrujícím dole. Nevím co tam je, dokonce ani jako dítě mě tam nepouštěli. Je mi dnes sto let, zemřela včera žena, co se o mě sto let starala a dnes zemřel kluk, který mě neznal ani sto hodin. A za sto dní může být dalších sto lidí mrtvých. Jen co já s tím udělám?

Gruti- Pekelní démoni, potrestaní na mentalní úroveň zvéřete. Výzor: psí hlava,lidské tělo, ale ruce jsou místo prstů zakončené pazoury z černého tvrdého skla.

První podezřelý byl zabit, na koho teď ukážete prstem?