Prokletá

Maldición numero doce

Uběhla neskutečná doba od zveřejnění poslední kapitoly. Omlouvám se vám všem. Důvod byl prostý a to formulace zavěrečných dvou kapitol. Nechtěla jsem to nijak spískat a tak jsem si dávala na čas.

„Tak mě zabij." Řekla jsem jednoduše. Myslela jsem to zcela vážně, v tento moment bych klidně umřela.

Hleděl na mě prázdným pohledem a pak se rozesmál. Tichý chechot přecházel do téměř hysterického smíchu. Jednou rukou se držel křesla a prostě se mi smál. Poodstoupila jsem ještě kousek od něj a prohlížela si ho se směsí pocitů. Vládnula jim myšlenka o tom, že je blázen.

„Co je na tom vtipného?"

Narovnal se, ale na tváři měl pořád úsměv. „Mohla bys vědět, že ne všechno jde jednoduše."

Posadil se zpátky do křesla a hleděl mi zpříma do očí s mírně nakloněnou hlavou. Nevrátila jsem se na své původní místo, jen jsem si opřela předloktí o křeslo a naklonila se směrem k němu.

„Dokonce ani dobrovolná oběť v tomhle nepomůže."

„Tak proč jsi mě tak zdlouhavě lovil, chtěl zabít, když ti nejde o mou smrt i když jsi předtím tvrdil, že ano."

„Jde mi celou dobu o Lucindu, zatím co tady sedíme a tlacháme. Nahoře ubíhá čas o mnoho rychleji." Ďábelský úškrn se mu usadil na tváři a já přesto nevěděla, kam tím celým směruje. „Bude si kolem sebe usazovat démony a druhá půlka tě bude hledat."

„Proč jsem pořád tak důležitá?"

„Čistá duše má moc, nespecifickou ale přesto celkem konkrétní."

„A to je?"

„Ty to pořád nevíš?"

„Ne."

„Můžeš totiž Lucindu zabít."

Překvapeně jsem na něj hleděla. V hlavě mi to šrotovalo o sto šest, jenže musela jsem se o svoje myšlenky a domněnky podělit.

„Takže mi chceš říct, že jsi mě před sto lety dobrovolně prodal a teď mě chceš proti ní použít?"

„Tak nějak."

„Vážně si myslíš, že ji zabiji?"

„Já to vím."

Zasmála jsem se jeho vyhlášení. „Jak si tím můžeš být jistý?"

„Víš kolik lidí kvůli tobě umřelo?"

„Kvůli mně? Jak můžeš říct, že kvůli mně!" rozkřičela jsem se na něj ze vzteku. „Nikdo vás nenutil zabíjet! Nebo podsouvat myšlenky lidem, ať vraždí sami!"

„Myslíš si, že moji práci zvládneš líp než já?" zeptal se pochybovačně a já se zarazila. Proč mi sakra nabízí práci smrti. Já s tím nechci mít nic společného. „Víš o tom, že jsi na pekelné straně jediná, co převádí na druhý břeh? Víš o tom kolik tvá pseudomatka zabila lidí i nelidí z tvého širšího okolí jen proto, abys byla při ní?" vychrlil na mě salvu otázek.

Opřela jsem si čelo a křeslo a snažila se zhluboka nadechnout. Bylo toho už na mě moc. Celé staletí toho na mě vždy bylo moc. Život v zlaté kleci, matčině různé příkazy, mnoho smrti, bolesti. Že by měl pravdu? Co když se mnou celou dobu manipuluje?

„Kolik jsi ty zabil lidí, aby ses mohl dostat ke mně?" ledový tón co používala moje matka, jsem u sebe slyšela poprvé.

„Dva."

„Říkal jsi, že v Neapoli jich bylo osmnáct!"

„Já nikoho z nich nezabil."

„Vážně si myslíš, že když jim podstrčíš myšlenku tak nejsi pachatel? Máš v tom stejně namočené prsty jak ti co zmáčkli spoušť. A co moji přátelé, chůva, náhodné hlavy co ke mně přišli balíčkem?"

„Poslal jsem jednu jedinou. Byla adresovaná tobě, protože jsem věděl, že se té bedny dotkneš. Ale šlo o vzkaz tvojí matce."

„Jak můžeš přese mně poslat hlavu mrtvoly, jak vzkaz mojí matce?" už jsem i sama sobě zněla téměř hystericky.

„Ten chlap totiž na tebe dohlížel ve škole. Nikdy za tebou žádný kluk nedošel, protože je držel stranou. A nejen kluky ale i holky abys náhodou neměla přátele."

„Nevěřím ti."

„Mám ho vyvolat, aby nám odpověděl? Mrtvý totiž na rozdíl od živých nelžou."

---

„Pořád jste ji nenašli?!" křičela jsem do telefonu ve své kanceláři.

„Ne má paní. Netušíme kde je."

Naštvaně jsem hodila mobil proti zdi, až se roztříštil v kopu malých častí. Před stolem stál Gabriel a při nárazu sebou trhnul. Na tváři se mi objevil spokojený úsměv. Alespoň se mě pořad bojí.

Zvedla jsem se ze židle a zamířila k trezoru. Naťukala jsem číselný kód a s cvaknutím ho otevřela. Šokovaně jsem zůstala stát. Papíry byli pomačkané a rozházené. Všechno jsem začala prohledávat. Pod papíry ale nic nebylo.

„Ta malá mrcha." Sykla jsem naštvaně.

„Co se děje?" zeptal se mě Gabriel.

Naštvaně jsem zabouchla trezor a otočila se na něj.

„Ty! Beztak za to můžeš ty!" křičela jsem na něj.

„Za co má paní?" pokorně se přede mnou sklonil, ale já viděla rudě.

„Ta malá mrcha si vzala zbraň. Řekni mi můj milí Gabrieli, jak je možné, že si na útěk vzala právě tuhle zbraň? Seš jediný, který o tom ví."

„Má paní, já ji nic neřekl." Přistoupila jsem těsně k němu a prsty mu vnořila do spánků.

„Však já na to přijdu sama."

Moje nehty pronikali do masa, až narazili na kost. Před očima se mě míhali obrazy z jeho života a já nimi proplouvala, protože mě nezajímali jeho osobní tragédie. Hledala jsem ty, v kterých byla tvář mé dcery. Prošla jsem jednu po druhé, pečlivě a bolestivě.

Znechuceně jsem ho od sebe odstrčila. „Pro tentokrát máš štěstí. Okamžitě svolej všechny zpátky, brzy začne vojna."

Jaký je váš názor na takový nával informací? :)