12. Walker

197 10 0
                                    

„Moje cože to?"

„Tvoje máma. Kdo to je?" vyzvídala jsem dál.

„Cože?" dělal pořád blbýho. Začínal mě tím vytáčet.

„Začíná to na 'em', hňupe. Tvá matka, na to se tě ptám." Opravdu jsem to chtěla vědět, nikdy jsem ho neslyšela o ní mluvit. Navíc to dlouho neutají, říkal, že ji možná potkáme.

„Nemám ponětí, o čem to mluvíš." odbyl mě.

"To není vtipný, Zachary. Nedělej tady ze mě hlupáka a mluv." řekla jsem naštvaně a čekala jestli mu v hlavě přecvakne.

"Pořád nevím, o čem to mluvíš." Pitomeček pitomá. Uraženě jsem se podívala někam na horizont. Mlčky jsme procházeli ulice. Měli jsme namířeno na druhý konec města, na sever. Nebo se to alespoň tvářilo jako sever. Dorazili jsme k otevřené bráně, u které stáli dva strážní v brnění s meči připnutými na boku. Nikdo jiný tam nebyl, jako by se lidé tomu místu vyhýbali. Ignorovali jsme to a pokračovali dál.

"Kampak máte namířeno, maličcí?" zeptal se jeden ze strážních, když jsme kolem nich procházeli, a s pobavením v očích se na nás usmál. Já i Zachary jsme se zastavili a otočili se na něj. Druhý strážný se na nás díval stejně pobaveně jako jeho kolega.

"Nejsme malé děti." odsekl Zachary a jeho otázku ignoroval.

"Malý ne, ale děcka jo. Tak kam jdete?" zeptal se znovu, tentokrát rázněji a ani pobaveně už nevypadal.

"Pryč. Není tvoje věc kam." ozvala jsem se tentokrát já. Štvalo mě, jak na nás strážný dotíral.

"Mám přísný rozkaz nikoho nepouštět z města a už vůbec ne do města. Ať už je to obchodník, cestovatel nebo idiot, jako vy. Nikam nejdete; hybaj zpátky." rozkázal naštvaně strážný a ukazováček namířil na ulici, kterou jsme sem přišli.

"Jak to, že nikdo nesmí ven ani dovnitř?" odporovala jsem. Strážný se na mě podle usmál.

"Takto. Není tvoje věc proč." Podpásovka.

"Idiot pitomej." stěžoval si Zachary, když jsme mířili k jednomu prý skvělému hostinci (vybíral Zachary, takže očekávám něco jako obchůdek U dědy).

"Co hodláme dělat teď?" zeptala jsem se potichu. Byla jsem zklamaná, protože takhle ztrácíme další drahocenný čas.

"V hostinci se najíme a uvidíme, co bude dál. Kdyby se kdokoliv na něco ptal, nech mluvit mě." Jen jsem kývla hlavou. Bylo to lehčí než se s ním hádat. Procházeli jsme zasněženými ulicemi a hledali zmiňovaný hostinec. "Á, tady je." ozval se Zachary po chvíli chůze. Stáli jsme snad v té nejtmavší uličce tohoto města. Přestože byl den, zdi na uličku házely temné stíny. Vůbec se mi to tam nelíbilo. Polkla jsem knedlík v krku a nejistě vykročila za Zacharym.

"Jsi si jistý, že jsme tu správně? Ani nevidím název toho hostince." ujišťovala jsem sama sebe.

"Vítej U Zvědavého opilce."

"Jak originální jméno." poznamenala jsem. Zachary otevřel vrzající dveře a vešli jsme do místnosti, která až moc smrděla alkoholem. Všude kolem se váleli opilci a ignorovali nově příchozí. Nakrčila jsem zhnuseně nos a následovala Zacharyho k výčepu. Za barem stál kluk (ano, kluk. Mohlo by mu být tak devatenáct) se zelenýma očima a hnědými kudrnatými vlasy.

"Nazdar, Stephensi." pozdravil ho příjemným, ale -na někoho tak mladého- hlubokým hlasem chlapec za barem.

"Taky tě rád vidím, Walkere. Máš tu nějaké volné pokoje?"

Zaelot: dva živlyKde žijí příběhy. Začni objevovat