Zaelot: dva živly

22. Elfí království

Od toho incidentu se Zacharym a sněhem se k němu každý bál trochu víc přiblížit. Tedy, až na Walkera, ten by se po Zacharym nepřestal válet, ani kdyby opravdu hořel. Dva dny uběhly příšerně pomalu a já začala konečně pociťovat známky oteplování. Byly to jen nepatrné chvilky, když jsem ten pocit měla a nebyla jsem si jistá, jestli si to náhodou z té zimy nevymýšlím. I tak jsem každou chvilku doufala, že se opravdu blížíme. A konečně moje zoufalé prosby byly vyslyšeny.

„Za chvíli jsme tam," oznámil nám Zachary. Moje srdce jako by samou radostí roztáhlo.

„Jak dlouhá je ta chvíle?" procedil Walker skrz zuby. Byla mu taková zima, že už pomalu nedokázal ani otevřít pusu, aby promluvil. Možná to tak bylo lepší. Nikomu z nás ale už delší dobu teplo nebylo. Naposledy dnes ráno, když jsem kolem nás držela ochranný vodní štít, abychom udrželi oheň. To bylo tak před pěti hodinami a za tu dobu jsme stihli pěkně promrznout.

„Vidíš ten les tamhle?" odpověděl Zachary a kývl hlavou směrem k zasněženému lesu, asi tak deset minut chůze od nás. „Tak záleží na tom, jak rychle k němu dojdeš." Walker jako by na místě okamžitě rozmrzl, na nic nečekal a rozběhl se k lesu. Nepochopila jsem, jak se v jeho zmrzlém stavu dokázal tak rychle pohybovat.

„Počkej, nesmíš do něj vběhnout!" zavolal za ním ještě Zachary a všichni jsme se za Walkerem rozběhli. Ze začátku jsem měla kvůli prochladlým končetinám problém se vůbec pohybovat, ale po pár krocích jsem opět ucítila to příjemné teplo. Tenhle pocit mě poháněl dopředu. Přesně jak Nigel říkal, čím blíže jsme byli, tím větší teplo bylo, i přes sníh, do kterého jsem se bořila po kolena. Po pěti minutách namáhavého běhu jsme byli skoro u zmiňovaného lesa. Zachary Walkera zastavil jediným skokem na jeho záda a zabořil mu nos do sněhu.

„Tady se sníh nešňupe!" protestoval Walker proti Zacharyho konání, ale nesnažil se kamaráda setřást. S Nigelem jsme ke dvojici doběhli a sledovali, jak se po sobě válí.

„Nemůžeš tam jen tak vpadnout!" houkl Zachary a ignoroval Walkerovo poznámku. Přestala jsem je sledovat a začala si prohlížet les. Nebylo na něm nic speciálního, akorát byl tak tmavý, že jsme viděli pouze první tři řady stromů na jeho kraji a i přesto, že se u země držela skoro neviditelná mlha, sálalo z něj příjemné teplo. Předtím jsem si ani neuvědomila, jak velká zima mi byla. Teď když jsem si na to vzpomněla, zachvěla jsem se a naskočila mi husí kůže na rukou. Nikdy jsem si tak moc nepřála vejít do tmavého neznámého podezřelého lesa.

„Takže co máme dělat?" chopil se toho Nigel, abychom se někam pohnuli.

„Počkáte tady, až se vrátím. Půjdu se podívat, jestli je na druhé straně všechno v pořádku," prozradil nám Zachary svůj plán. Tenhle plán se mi vůbec nelíbil. A nebyla jsem sama.

„To chceš do tý tmy jít sám? Nezbláznil ses?" odporoval Walker. Viděla jsem to stejně. I když jsem se už neskutečně těšila, až mi bude zase teplo, nelíbilo se mi, že by do toho lesa měl jít sám.

„Walkere, vím co dělám. Nic se mi tam nemůže stát," pokusil se to vysvětlit Zachary.

„Nevím, jestli potřebuješ nový brejle, ale vidíš vůbec, jak ten les vypadá? Kdybych byl psychopat se sklony pro občasnou vraždu, chodil bych sem každý slunečný den na piknik." Takhle by se ti dva mohli hádat klidně celý den. Tenhle přístup nás nepřivede ani do Elfího království a ani do tepla.

„Nevěřím, že to říkám, ale souhlasím s Walkerem. Zachary, sám tam jít nemůžeš," vložila jsem se do toho, unavená z hádek, které nikam nevedou. Zachary se na mě podíval, jako bych zrovna snědla slimáka. Nastalo ticho, které přerušil až Nigel, aby opět zachránil situaci. Ovšem ne tak, jak jsme s Walkerem předpokládali.