Je to tady. Dnešní párty. Ještě jsem rozeslal pár zpráv nejbližším kamarádům a šel jsem připravit dům. Tohle bude velká párty, konečně si po dlouhé době užiju. Celé dva měsíce jsem si pořádně neužil, chodil jsem jen do posrané školy a čekal na nějaké zprávy od Thomase. Byly to asi 2 nejhorší měsíce v mojem životě. Čekat na to, až se vám nejlepší kamarád ozve, jestli je na živu nebo ne bylo docela znervózňující a nepříjemné. Vstal jsem z postele a šel jsem do koupelny. Sklonil jsem se k umyvadlu a pustil jsem malý proud vlažné vody.
Opláchl jsem si obličej a následovně jsem si ho utřel do bílého ručníku vedle mě. Prohrábl jsem si vlasy směrem nahoru a podíval jsem se do zrcadla. „Nejsem k zahození“ řekl jsem si v hlavě a vrátil jsem se zpátky do pokoje. Ze skříně jsem si vytáhl černé tričko a černé gatě. Ze spodu skříně jsem si vytáhl svoje bílé supry a přes krk jsem si dal zlatý náhrdelník. Stříkl jsem na sebe trochu voňavky a šel jsem za Thomasem ho vzbudit.
„Vstávej kámo, párty začíná už za pár hodin!“ zařval jsem přes celý jeho pokoj a on se na mě otráveně podíval. „Bieber, neměl by jsi být náhodou ve škole?“ přihmouřil oči a zpátky položil hlavu na polštář.
„Hahaha“ ironicky jsem se zasmál a pokračoval jsem „chodil jsem do ní každý den, celé dva celé měsíce, můžu si dát chvíli pauzu, ještě k tomu, když je dneska ta párty“ díval jsem se na něho, no on si zase spokojeně usnul. Zase to všechno zbyde na mě. Zabouchl jsem dveře a šel jsem nachystat všechny potřebné věci.
Z pohledu Claire*
„Claire, není tu nic k jídlu“ zakřičela na mě Madison a já jsem za ní došla do kuchyně. Stála u otevřené ledničky a dívala se na mě znuděně.
„A co já s tím? Měla si oběd ve škole“ nechápavě jsem se jí zeptala a vyhodila jsem ruce do vzduchu.
„Oběd jsem měla před čtyřma hodinama a mám hlad, máma říkala, že máš jít něco koupit“ šibalsky se usmála, protože věděla, že ona do obchodu nemusí a zase tam budu muset jít já.
Otráveně jsem vydechla a šla jsem nahoru do pokoje. I kdyby to máma takhle neřekla, tak bych tam stejně musela jít já. Vezmu to z té lepší stránky, aspoň se projdu. Ze skříně jsem si vytáhla tričko a obyčejné kraťasy. Převlékla jsem se a zamířila jsem ke svým kabelkám. Jednu jsem rychle popadla do ruky a šla jsem pryč z pokoje. Pomalu jsem sešla schody a vrátila jsem se zpátky do kuchyně. Mad tam pořád byla a v ruce držela nějaké peníze.
„Ty peníze tu nechala máma, kup kdyžtak i něco sladkého“ vrazila mi peníze do ruky a obešla mě.
„Prosím“ dodala jsem, aby pochopila, že se ke mně nebude chovat, jako kdyby ona byla ta starší.
Schovala jsem si peníze do kabelky a vyšla jsem ven. Svítilo slunko, ale jemně pofukoval vítr. Nejbližší obchod je od našeho domu asi půl hodiny, podle toho, co vím.
Šla jsem po úzkém chodníku a kolem mě bylo spoustu obrovských rodinných domů. Po cestě jezdilo spoustu aut a já jsem hledala ten obchod. Máma mi ho ukazovala po cestě z letiště domů, ale moc si to nepamatuju. Nakoukla jsem do jedné krátké uličky a na konci ní sem viděla nějakou větší budovu. To bude asi ten obchod. Řekla jsem si v hlavě a pomalým krokem jsem prošla tu uličku. „Klid kotě, neřvi, všechno bude v pohodě“ někdo mi zašeptal do ucha, ruce mi dal kolem boku, a k rtům mi přiložil plátěný kapesník. Chtěla jsem začít řvát, nějak utéct, ale pomalu se mi zavíraly oči. Cítila jsem, jak se mi začínají podlamovat nohy a pak už nic.
