s touhle částí moc spokojená nejsem, protože se mi dvakrát smazala. Poprvé jsem jí měla dobře napsanou, dokonce jsem si myslela, že je to snad jedna z nejlepších v pokračování, ale jsem slepá a nevšimla jsem si, že mi dochází baterka na notebooku, takže se mi to vyplo a neuložilo :) smůla, ale co se nadělá. Snad se vám to bude aspoň trochu líbit, psala jsem to na rychlo, abych to už měla z krku. Příští část už bude snad lepší - a obavy nemějte, už brzy se tam něco stane :) a ještě jednu věc bych chtěla říct, aby jste se pak neptali - Claire si od jejího "útěku" změnila číslo, proto jí rodiče během toho roku neměli jak kontaktovat :) + ještě jedna věc - to, že v posledních částech bylo více .. :D víte čeho, neznamená, že to takhle bude pořád :) jenom jsem to musela něčím zapatlat :D:D příjemné čtení :)
Zrovna sedím na balkóně jako včera. Justin ještě spí a já si nervózně přehazuju mobil z ruky do ruky. Nohou si poklepávám o zeď a zubami si pomalu, ale zároveň rychle rozhryzávám spodní ret. V mém těle zrovna převládá strach, který nade mnou vyhrává. Na pár sekund jsem se vším přestala a odemkla jsem mobil. Dotykem prstu jsem naťukala číslo mé mámy a snažila se stisknout tlačítko se zeleným telefonem, ale marně. Nemohla jsem.
Jedna část mě chtěla, ale druhá se bála. Čeho se bojím? Že na mě během toho roku zapomněla a nebo snad, že mi nikdy v životě neodpustí za to, co jsem udělala. Jen tak jsem se uprostřed noci jsem se vypařila z domu, a i když to pořád považuji za dobrou volbu, tak si to vyčítám. Člověk by si neměl vyčítat věci, o kterých si myslí, že byly správné, ne?
„Děje se něco?“ ozval se Justin rozespalým hlasem z postele. Trhla jsem sebou a otočila jsem se na něj.
„J-já“ zakoktala jsem a zoufale jsem si povzdechla. Stanula jsem ze židle a pomalým krokem jsem došla k posteli. Posadila jsem se na kraj a Justin chytil mou ruku a bedlivě sledoval můj výraz ve tváři, který mu odpovídal na všechno.
„Chci jí zavolat, ale bojím se“ mykla jsem rameny a sklonila jsem hlavu.
„Mám jí zavolat já?“ pevně stiskl mou ruku a já potřásla hlavou.
„To by moc nepomohlo. Potřebuju ji slyšet“ šeptla jsem a začala jsem si znovu hryzat spodní ret.
„Claire, jestli to nechceš udělat, tak to nedělej. Až na to budeš stoprocentně připravená, tak ji zavoláš. Můžeme tady jet kdykoliv budeš chtít“ posunul se a jeho ruka se ovinula kolem mého pasu. Jeho hlava se zabořila do mých stehen a já pořád drtila mobil ve své dlani.
„Zvládnu to“ řekla jsem tenkým hlasem.
„Jsi si tím jistá?“ zeptal se mě s pochybami v hlase a já přikývla. Buď teď, nebo nikdy. Už to nemůžu dál odkládat. Potřebuju slyšet její hlas, vidět její úsměv a cítit její objetí. Je to moje máma a já už jí více než rok neviděla. Postavila jsem se z postele a udělala jsem pár kroků směrem k balkónu. Znovu jsem vyťukala číslo a zmáčkla jsem zelený telefon. Mobil jsem přiložila k uchu, ve kterém se mi ihned rozlehl ten otravný zvuk pípání.
„Prosím?“ v momentě, kdy jsem uslyšela její pronikavý hlas, jsem přestala fungovat. Mé tělo ztuhlo a moje srdce přestalo pracovat. Po roce jsem slyšela znovu ten její hlas, a mě připadalo, jako bych ho neslyšela několik roků.
„Haló? Je tam někdo?“ ozvala se znovu a já zlehka potřásla hlavou, abych začala vnímat.
„Mami?“ zeptala jsem se lámavým hlasem.
„C-claire?“ zakoktala. Zavřela jsem oči, abych zadržela slzy, a snažila se normálně mluvit.
„J-já“ zakoktala jsem tentokrát já. „Chci se s tebou sejít“ otevřela jsem oči a zhluboka jsem vydechla.
