KÓD PĚTI /dokončeno

8

Nahlédla jsem do chodby. Jakmile jsem vstoupila, pod nohama jsem měla dlouhou zem, což byly naleštěné černobílé kachličky. Dokonce mi bylo i líto, šlapat po nich svojí mojí špinavou podrážkou. Strop zdobily dva křišťálové lustry a po obou stranách byli točivé bílé schody a průchod do další královské místnosti. Všechno to bylo natřené jemně béžovou barvou, což na mě působilo klidně a příjemně. Nečekala jsem, že se tady budu cítit tak dobře, ale jedna část mého já se stále bojí, co mám ještě čekat. Krok po kroku jsem vstupovala pořád hlouběji, než jsem uslyšela zvuk přibližujících se kroků. Zastavila jsem se a podívala tím směrem. Mířila ke mně služebná. Poznala jsem jí kvůli černým šatům, končící nad stehny, bílým límečkem a látkovou bílou korunkou. Vlasy měla tmavě hnědé, na vrcholu hlavy upravený do hustého drdolu. Jakmile byla těsně přede mnou, všimla jsem si, že je minimálně o pět centimetrů vyšší, než já, ale budou to dělat spíše ty její podpatky. Oči měla opravdu jemné a pod dlouhými řasy jí téměř svítily modré oči. Růžová ústa stočila do letmého úsměvu a poklonila se mi. Tohle gesto mě jemně zaskočilo a nadzvedla jsem obočí. „Vítejte v paláci Bílá Pomněnka naší výsosti Avery," Řekla jemným hláskem. „mé jméno je Alven a mým úkolem je zajistit vaše patřičné přivítání a převlečení do společenských šatů na zahájení naší soutěže- jak by se to dalo nazvat." Dořekla a ladným pohybem ruky mi ukázala směr, kam se vydáme. Ještě jsem se zpětně podívala na ochránce, který se se mnou rozloučil pohybem hlavy, a vyšla jsem.
Následovala jsem Alven, která šla po pravých schodech do vyššího patra. Po cestě jsem míjela drahé a pečlivě nakreslené obrazy ve zlatých rámech. Bohužel jsem ale neměla čas je lépe prozkoumat a kochat se barevnými tahy štětců.
Když jsem vyšla nejméně dvacet schodů, jemně mě pálila stehna. V druhém patře vypadala chodba velice podobně. Ale míst černobílé podlaze tu byla pastelově modrá, stěny byly natřeny bílou barvou a chodba byla delší, nežli širší. Po okrajích byli všelijaké ozdoby, jako sochy, klenoty, vycpaná zvířata nebo další obrazy. Přední stěna byla prázdná pouze s doplňky, ale ze strany, kde jsou shody, vyčnívají dveře. Na každé straně dvoje. Na pravé straně u konce chodby je další volný průchod do dalších sálů a to stejné i na druhém konci chodby. „Vítejte v prvním patře, Emo. Tady na levé straně máte vlastní pokoj. Jedny dveře vedou do ložnice, druhé do vaší osobní koupelny. Na vaší posteli leží šaty, které si prosím oblečte. Počkám na vás tady, jakmile se převlečete, prosím upozorněte mě a já vám přijdu pomoci s úpravou vlasů a celkovým vzhledem." Několikrát jsem na to přikývla, neřekla ani slovo a vešla do mého apartmá. Zavřela jsem za sebou dveře a pravidelně oddechovala. Tolik formálnosti v jeden den jsem ještě nikdy nezažila. Porozhlédla jsem se po svém pokoji. Svůj pohled jsem nechala na obrovské načechrané posteli. Všechno bylo sladěné do fialové barvy. Povlečení bylo nachově fialové, tapety purpurové a veškeré doplňky jako noční stolek a pracovní stůl byli jemně šedé. Pokoj nebyl veliký, ale útulný. Kráčela jsem po bílém koberci, do kterého jsem se téměř zabořovala a cítila vůni květin. Všechno zde bylo upravené a pohodlné. I když fialová barva není zrovna má nejoblíbenější, neopovrhují jí. Měla jsem chuť se rozběhnout, vyskočit na postel nebo si lehnout na koberec a vychutnávat si všechno tohle, ale za dveřmi mě čekala Alven, takže jsem jen díky ní snažila soustředit na svůj úkol. Čtyřmi kroky jsem došla před vlastní postel a mezi prsty jsem zvedla své budoucí šaty. „To je paráda." Řekla jsem nadšeně. V rukách jsem držela lehké a elegantní šaty.
Rychle jsem se převlékla a došla k dlouhému a vysokému zrcadlu na konci místnosti. Šaty byli krémové a přirovnala bych je k té nejvanilkovanější zmrzlině, která kdy existovala. Tahle vrstva šat mi končila dlouho nad koleny a pod ní vysela jemná zlatá sukně, která tuhle róbu dělala velice elegantní a mé nohy nekonečně dlouhé. U krku byli trochu uplejší, ale nesnažila jsem tomu věnovat pozornost. Šaty měli tříčtvrteční rukávy, které jsem si ještě více vyhrnula a utáhla černý tenký pásek v bocích. Byla jsem doslova nadšená.
Pak jsem vyšla ze dveří říct Alven, že už může. Při vcházení do místnosti mě pečlivě pozorovala. „Velice vám to sluší," Podotkla „posaďte se prosím." A já udělala, co řekla. Zasedla jsem na šedou židli u mého pracovního stolu, kde jsem se viděla v kulatém zrcadle.