KÓD PĚTI /dokončeno

11

(Pokud to chcete mít opravdu plné akce, pusťte si song. Já vím. Já vím.. Skvělý song z Narnie plést do takové snobského příběhu. Ale co už, snad si kapitolu užijete.)

Prsty jsem se dotkla okvětního lístku, ale zastavila jsem se, jak jsem ucítila studený dech na mém krku. "Chtěla by jsi mou květinku, drahoušku?" 

Pomalu jsem otáčela ztuhlý krk a polkla na sucho. Za mnou stála opravdu vysoká, hrbatá postarší paní. Teda aspoň tak zněl její hlas. Je holohlavá a kostnatá. Přes sebe má přehozený bílý a špinavý plášť. Přes pravé okolo měla dlouhou jizvu, která jí končila až u světlým, popraskaných rtů. Otevřela jsem hrůzou oči dokořán a chystala se zakřičet z plných plic, ale svými dlouhými prsty mi zakryla ústa. Dávala jsem příkaz svému tělu, ať uteče, ale neposlouchalo mě. "Já ti přeci neublížím. Ale jsem tu tak sama, děvenko." Zachraptěla a sundala dlaň z mé tváře. 
"Chci jen vaší růži." Řekla jsem vyděšeně a couvla o jeden krok dozadu. Kostlivá žena jenom zakroutila hlavou a na tváři se jí objevil jemný, ale lstivý úsměv. 
"Dám ti jí jedině, když uhádneš mojí hádanku," pak ke mě udělala krok a sklonila se. Viděla jsem jí přesně do černých očí, plné ohně a smutku. "ale pokud jí neuhádneš, budeš moje společnost do konce tvých let, drahoušku." 
"Když uhádnu, mohu si vzít jednu růži?" Ujistila jsem se.
"Ovšem že, nejsem chamtivá. Řekni mi, děvenko, co je moře bez vody, pláž bez písky, město bez lidí a skály bez kamení? Není to tak těžké přeci," Jakmile to dořekla, mozek mi sice začal přemýšlet více, než obvykle, ale vůbec jsem nevěděla o čem to mluví. Beznadějí jsem zakroutila hlavou a couvla o další krok. Podivný tvor se ode mne odtáhl a projela si bříškem ukazováčku po rtu. Takže znovu. Moře bez vody, pláž bez písku, město bez lidí, skály bez kamení. Kde tyhle věci jsou a zároveň nejsou. V hlavě jsem si představila obraz toho všeho. Pouze na plátně, protože to určitě není skutečné. Může to být nakreslené na papíře, protože je to pouze teoretické, ale ne praktické. Ale obrázek je přeci nesmyslná odpověď. Opět jsem zakroutila hlavou. "budeme si spolu dlouze povídat. Nikdy neusneš, musím ti toho tolik říci, děvenko," Nadchla se pro svojí představu. Nikdy tady nebudu tak dlouze trčet. "tak dlouze jsem tady sama byla," Opět zachraptěla a zase se ke sklonila. Jelikož se musím soustředit, zavřela jsem oči. Opět jsem si to v hlavě řekla a snažila se přijít na správnou odpověď. "Nevíš to, nevíš!" Skoro až štěstím křičela. Přece tu s ní nemohu zůstat. 
"Je to atlas! Je to atlas." Zakřičela jsem na ní z plných plic. "To není možné!" Její hlas se změnil v křiklavou sirénu a rty v pleťové barvy se jí změnily na rudé.  "Vezmu si růži a odcházím." Ujistila jsem jí a opět se natáhla pro růži. "Nejdeš nikam! Nebudu tady sama, děvenko!" Křičela "Budeme si spolu povídat a pak z tebe vysaji všechnu krev. Jsi určitě šťavnatá." Nakonec to dořekla tiše a mě se naskytl dlouhý a blízký pohled na její tvář. Jizva byla mnohem hlubší, než jsem čekala a pod očima měla černé kruhy.
V mžiku jsem se otočila a sáhla po růži. Prsty jsem jí chytla a vší silou trhla. Vytrhla jsem jí ze zdi s jejím křikem. Pod mými nohy se rozprostřely kořeny. Několikrát jsem zakroutila stonkem a růži odtrhla.
"Neutečeš mi!" Křičela hlasitěji. Křičela zlostí. Křičela hladověji. Zaryla mi dlouhé a špičaté nehty do ramene a já pod tou bolestí spadla tvrdě na kolena. V jeskyni se rozlehl můj křik a zasténání, že jsme měli dohodu. "Hádankář nikdy nemá dohody!" Ujistila mě a nehty zaryla ještě hlouběji. Opět jsem zavřískala a po tváři mi sjela slaná a pravá slza. Stále jsem držela v ruce růži, ale její stonek jsem bolestí drtila. Její stiskl náhle povolil a ono monstrum zaklonilo hlavu dozadu. Využila jsem tenhle moment a volnou rukou jsem vytrhla její nehty s mého masa. Ještě se nestihla vzpamatovat a já jako o závod vyběhla od ní. Dychtila jsem po slunečním svitu a světu bez dalších překvapení. Došlapovala jsem tak rychle jak to jen šlo a protože jsem myslela dopředu, vyhodila jsem růži z jeskyně dříve, než z ní vyběhnu já. Jakmile jsem to udělala, opět mě její ruka chytla za lýtko a tahala zpět do černé jeskyně. Natáhla jsem pravačku a chytla se kořene stromu. Na tom místě je už sluneční svit. Kořen jsem chytla i druhou rukou. "Mě nikam neutečeš!" Opět křičela a moje maso zmáčkla tak silně, že jsem v hlavě viděla mojí rozlomenou kost. Zakřičela jsem a přitáhla se. Klouby na rukou mi zbělali, ale čím více jsem se snažila, tím více mi pomáhal čerstvý vzduch a pohled na krajinu. Vytáhla jsem i ruku, kterou tak pevně držela na zelenou trávu. Jakmile na její kůži dolehl sluneční svit, vřískala, křičela a sténala. Pustila mě a ve chvilce už po ní nebylo stopy. Ale stále jsem slyšela její pláč. A věty, kterým jsem nerozuměla. Vstávala jsem, opřela se o kůru stromu a zhluboka se nadechla, ale vzápětí jsem opět spadla na zem. Potřebuji všechno vstřebat a vzpamatovat se. 

Slyšela jsem zpěv ptáků. Vítr, který pohání listy stromů, aby tančili. Řehtání černého koně v zpovzdálí. Co tady dělá kůň? Úkol. Monstrum. Královna. Čas. Hbitě jsem si sedla a všechno si dala v hlavě do pořádku. Opět jsem si prošla celou dnešní situaci. Sáhla jsem na čtyři krvavé rány v rameni a následně jsem vyhledala růži. Na denním světle je světlejší, mnohem světlejší. S kulháním jsem došla k vraníkovy, nasedla a květinu stále držela v ruce, ať se jí nic nestane. Tohle přeci není pravda. Tenhle svět je plný lží. Ví vůbec královna o tom, co tam na nás číhalo? Co čekalo na jiné kandidátky. A přežijí vůbec všechny? Řekne jí některá pravdu a jak to vyřeší? Pobídla jsem vraníka a vytryskala zase zpět s hlavou plnou otázek.

Ale po pár minutách mě zastavilo bludiště a mlha okolo mě. Nymferie. Jsou zpět. Určitě se vrátili. 

-----
Nemohla jsem to vydržet!! Už jenom představa, že mi jedna slečna napsala do komentářů, ať je rychle další část mě dokonale popohnalo dopředu. I přes tu nehoráznou bolest za krkem a ztuhlými prsty jsem to napsala. Snad jsem vás překvapila a ne, naopak odradila od mého příběhu. Snad se vám to čte zatím dobře a má to nějaký děj. Brzo bude další kapitola.
S láskou TPog ^w^