KÓD PĚTI /dokončeno

18

Zavřela jsem dveře od pokoje a i v šatech se vyvalila na postel. I když jsem dneska neudělala nic důležitého, jsem unavená a psychicky vymačkaná jako pomeranč. Pomeranč jsem sice měla v životě jen třikrát, ale teď už vím, jak se cítí. 
Po pár minutách se ozvalo zaklepání a já přemýšlela, kdo s holek si jde popovídat. 
"Ahoj Emo." 
"Johane?" Co tady dělá zrovna on. Jazykem jsme si přejela po dolním rtu a odstoupila od dveří, aby mohl vstoupit, což udělal. "Jen jsem ti chtěl něco v rychlosti vysvětlit."
"Třeba to proč jsi stájník a princ zároveň?  Tenhle příběh chci slyšet od začátku až do konce a nevynechej část, proč jsem tě musela hledat v lese." Zněla jsem zvláštně, což mi přidávalo pocit, jako by někdo mluvil za mě. Johana neznám dlouho, to rozhodně ne, jen mě zaskočilo, co tady dělá jako syn krále Nicolase. "Přijel jsem tu jednoduše dříve, protože rodiče stejně objížděli města s Lol a měse nechtělo trčet v našem zámku sám. Přivezl jsem si s sebou i koně, bez něho bych ani nejel a nějak jsem trávil čas jen ve stáji a když jsi tam přišla, nabídl jsem ti aby jsi se šla projet, když jsem ti šel pro sedlo, jednoduše mě někdo odchytil a řekl mi, co mám přesně udělat. Neznal jsem tě, bylo mi jedno co dělám. A netušil jsem, že mě budeš hledat nebo něco o úkolech, všechno šlo okolo mě." 
"Proč jsi teda lhal, když jsi řekl, že jsi stájník."
"A proč ne, chovala by ses snad ke mě jinak? Pořád jsem jen člověk, Emo." 
"Ne," Zadrhla jsem se a snažila se najít správná, slova, ale na můj vkus jsem je hledala až moc dlouho "prostě jsem to chtěla vědět." 
"Příště tě budu stoprocentně informovat o všem, dobře?" Nadzvedl obočí, jako jste to udělali v sále a koutky mu ucukli do jemného úsměvu. "Fajn." Broukla jsem. "Nechceš se jít projet?" 
"Nemohu, dneska nemůžeme opustit palác, takže budu muset tvrdnout tady a jelikož některé děvčata tady toho už mají dost, jsou celkem nepříjemné. Tady už se snad nedá nijak zabavit, bez toho, aby tě to jakkoliv ohrozilo na zdraví, nehrozilo, aby tě diskvalifikovali nebo aby se nepokazil s někým vztah." 
"Řekni mi něco o tvé rodině." Rozkázal a posadil se na mojí postel. Podivně jsem pohla hlavou a kousla se rtu, protože jsem začala vzpomínat a stýskat se mi. Ani ne po veřejných pracích, městu, mému pokoji, ale po Quinn a atmosféře, která tam vládla třeba o svátcích. Když jsme pekli koláč a provonělo to celý dům a pak jsem to všechno ujídala, než nezbylo nic a mamka musela péct další koláč. "O mé rodině? Proč se chceš bavit o ní." Potlačila jsem slzy a podívala se bokem, aby nepoznal, jak moc tohle téma nechci probírat. "Musí se ti stýskat." Prohodil. "Jo, stýská, ale s tím nic neudělám, prostě to přetrpím a budu bojovat, tak usilovně, jak jen bude v mých silách." 
"Jsi větší bojovnice, než bych řekl." Pak se ale opět postavil a stoupl se přede mě. Bylo to více než nepříjemné a já couvla o malý krok dozadu. Johan povzdychl a bokem se opřel o mojí světlou zeď.  "Nejsem bojovnice, jsem přeživší." A ve vteřině se ozvalo další zaklepaní. Lekla jsem a o pohla o kousek, srdce mi vyskočilo snad ke krku. Ani nevím proč mé tělo takhle zareagovala. Možná jsem tu už nikoho nečekala a byla zabraná do svých myšlenek, nebo protože jsem tu s Johanem. Sama na pokoji, s klukem, což máme přisně zakázáno. Nervózně jsem došla ke dveřím a pomalu otevřela. Ani na vteřinu jsem se neotočila na Johana, aby jsem zjistila, jak se na to tváří. 
"Emo? Nakonec jdeme všechny na pokoj k Vivian, jdeš?" Špitla Astrid a vykouzlil se jí obrovský úsměv, ale pak podezřívavě nakoukla do mého pokoje. "Dobře, hned tam budu." Vyhrkla jsem a zabouchla. Bylo to drzé gesto, ale ani na vteřinu nechci, aby si někdo myslel, že jsem něco více s Johanem. "Už nebudu dál rušit, měj se, Emo. Uvidíme se na večeři." A zmizel. 

"Viděla jsem ho! Viděla jsem toho prince, z rodu Haileiů." Křikla po mě Astrid, když jsem vcházela do pokoje Vivian. Zaskočilo mě to a na chvilku jsem se zadrhla. "Jo, no jo. Chtěl mi jen něco objasnit." 
"Objasnit jo?" Špitla Vivian a několikrát zvedla jedno obočí. Když jsem to chtěla zkusit taky, bylo to přímo nemožné. Zabouchla jsem dveře a se smíchem všech holek okolo jsem si sedla do kruhu na zemi. Byla tu i Yannic a Raquel. "Tak o čem je řeč?" Začala jsem a sedla si do tureckého sedu, který mi byl nejpříjemnější. "No, nejprve jsme se ještě dohadovali a když si to Raquel a Yannic dořekli, zaběhla jsem pro tebe. Takže až teďka začíná dámský pokec." I když to Astrid řekla vážně, obě dvě zmíněné se chechtali. Zdá se, že vztahy už jsou v pořádku. 
"Já mám skvělý nápad," vyhrkla Raquel a přesedla si do jiné polohy "co na sebe něco prásknout? Jet v kolečku a vždy o sobě říct fakt?" 
"To nezní vůbec špatně," Souhlasila Vivian "tak já třeba začnu. Naprosto miluji svetry a devadesát procent z mého šatníku jsem jen a jen svetry.". "Brrr, já měla vždy na svetry takové neštěstí, že mě šíleně kousali a rukáv byl o pár centimetrů delší, než by měl být," Řekla Astrid a jelikož byla teď ona v pořadí, zhluboka se nadechla. "Já mám doma tři psi a jsou to mí nejlepší přátelé. Vlastně jsou z poloviny vlci, ale parťáci na doživotí-hrozně se mi po nic stýská." 
"A jak se jmenují?" Zašeptala Yannic a já si všimla toho neutrálního tónu, bez emocí. "Mám tři psi, což je zvláštní, ale jsou to bratři a vždy se jen škádlí, neperou se. Je to Shadow, Ocean a Smoke. Ve zkratce s.o.s., protože vždy, když je zavolám, pomohou mi." Celkově to znělo hezky, mít němé přátelé, ale kteří ti ale přesto rozumí každý rozkaz a prosbu. Teď byla řada na Raquel. "Já do svých čtrnácti let furt chodila ostříhaná na kluka, protože jsem nesnášela dlouhé vlasy. A jestli znáte někoho, komu rostou rychle vlasy, převálcuji ho, protože mě za ty čtyři roky narostly vlasy pod pas. Těsně před soutěží jsem se ostříhala pod ramena." Tak tomuhle jsem se divila, zrovna někdo jak Raquel mi přišel přímo upjatý na svůj účes a zdraví svých vlasů. Ale zdání občas klame. Řada došla na Yannic, ta zvedla hlavu a po očku se podívala na mě, pak na Vivian a následně pozorovala opět něco jiného. "Když jsem byla malá a bylo mi okolo osmi let, našla jsem zraněného jestřába. Donesla jsem ho domů a s tátou jsme ho vycvičili. Do pár měsíců k nám přilétl na zavolanou. Jmenoval se Tie a žil, dokud nám ho soused nezastřelil kuší." Pro mě to bylo více kruté, než jak to vyznělo. Zažít to, že by někdo zabil někoho, koho jsem cvičila a měla k němu vztah by bylo příšerné, ale Yannic k tomu neřekla nic dalšího. Nenápadně si zmáčkla stehno, ale já si toho všimla. Myslím, že Yannic opravdu tiše trpí a nedává najevo, jak moc jí všechno zraňuje a bolí. 
"A já mám na lýtku podivný znak, jako spousta dívek. Nevím co znamená, ale chci to zjistit." 

-----
-Další díl je tady, už druhý za dnešek. Sice jsem čekala, že ho napíšu dříve, ale to se prostě nedalo! :D
-Taky jsem do toho tvořila obrázky k postavám a zajímalo by mě, jestli poznáte z přílohy, kdo to je ^^
-Mám tolik fotek, gifů, písniček, obrázků, koláží, že mě hrozně mrzí, že tady jde přidat jen jedna příloha, jinak bych váš přímo spamovala. U postav nechci mít přímo stavěný vzhled, že vlasy budou přímo takhle dlouhé, znamínko přesně takhle, ale přidávat jen letmé obrázky, třeba k Vivian svetry nebo k Astrid vlky. Oh bože, rozplývám se nad tím množství, co všechno můžu vytvořit! :D 
-A jako obvykle, budu moc vděčná za vote a komentáře! ^w^