KÓD PĚTI /dokončeno

32

Jakmile Yannic odešla, ještě jsem přemýšlela. Nad tím vším tady a jak tohle všechno zvládnu. U ostatní se nezdá, že by to na ně tak dopadalo. Snaží se udržet v klidu a přežít. Samozřejmě se taky snažím přežít a udělat všechno pro moji rodinu přátelé, ale ono to nestačí. Moje úsilí není dostatečně silné, abych mohla všechny ochránit.
Ale nakonec jsem to všechno vyhnala z hlavy a zamířila ke dveřím. Byly natřené bílou barvou a podivně voněly.Sáhla jsem na stříbrnou kliku a otevřela. Jedním krokem jsem se ocitla v krátké chodbě, pokrytá šedými kachličkami a tyrkysovými tapetami s ornamenty. Rozhodně je to tady rozdílné, než na zámku. Ale na tohle bych už měla přestat myslet. Nikdy se tam nevrátím a všechno, co jsem prožila, tam byl trest. Odloučilo mě od rodiny a teď je ze mě někdo jiný. Někdo, kdo už není Ema. Kráčela jsem napříč neznámého zámku a nakonec jsem prošla vysokým výklenkem do kuchyně. Jakmile jsem vešla, zbystřila jsem Vivian, která se opírala o linku a pozorovala misku s ovocem. „Emo, konečně jsi dorazila. Už jsem se začínala bát, že budeš stejně odtažitá jako Yannic. Což by nebylo zrovna nejlepší." Prohlásila a došla ke mně. „To nehrozí. Kde jsou ostatní?"
„No, Raquel je s Astrid v jídelně a povídají si s královnou Denielle a je tam i Loineta. Yannic se zavřela u sebe v pokoji, že prý potřebuje odpočívat a já si tu šla vybrat něco k jídlu. „Tak si už něco vyber a půjdeme za nimi do kuchyně. Před plesem jsem se nestačila s královnou moc dobře seznámit." Během vteřiny sáhla po nažloutlé hrušce, vyšla a já jí následovala.
Denielle seděla na začátku dlouhého dřevěného stolu a po obou stranách seděla jedna z kandidátek. „-má nejraději zelený čaj a máslové sušenky." Uslyšela, jak královna něco dopovídala a nakonec nás všechny pozorovali. Bylo mi mírně nepříjemně, ale snažila jsem se to nevnímat. Dobrý den vaše veličenstvo." Zřetelně jsem vyslovila a mírně se poklonila. „Ahoj Emo, ale nemusíš se mi uklánět. Vím, že je to slušnost a bylo vás to naučeno, ale v tomhle zámku jsem jiná pravidla." Nejsou. Jsou to jen řeči, které ti mají vytvořit v hlavě pořádek, že je to tady správné a ty máš zůstat. Ale jakmile tady zůstaneme, jste ztracené. Budou pokračovat v pokusech a ty už se odsud nikdy nedostaneš. Je to past pro nás všechny a já se do ní nehodlám chytit. Nahodila jsem falešný úsměv a sedla si vedle Astrid. Ta mi přehodila jednu ruku před krk a opřela se o mě. „Páni, je to tady tak skvělé," zašeptala, abych to slyšela jen já. Královna mezi tím něco vykládala Vivian a nevnímala náš malý rozhovor. „je tu tolik výborného jídla a všichni jsou tak milí!"
„Astrid nezvykej si tady, brzo jedeme pryč."
„Já ne, líbí se mi tady. Je to tady jiné a po domově se mi tolik nestýská."
„Ale pojedeš. Pojedeme všechny!" Trochu jsem zvýšila hlas. Začínala jsem být vytočená. Pomalu se na mě otočila a nakrčila obočí. Vypadala uraženě a zraněně. „Proč když jsme konečně v bezpečí, chceš jít pryč? Je tu o nás dobře postaráno a ty nás chceš vytáhnout zpět do toho šíleného světa."
„Ale v tom šíleném světě jsi žila, dokud jsi nebyla kandidátkou. Astrid, nenuť mě ti opakovat, proč odsud odejdeme." Nakonec mi ze mě sundala ruku a odsunula se. „Nenuť mě ti říkat, proč máme zůstat." Dala jsme rty do rovné přímky a zadívala se bokem. „Omluvte mě." Nakonec jsem ze sebe dostala, zvedla se a utíkala zpět na pokoj. Probouzel se ve vztek. Přece tu nemůžeme zůstat. Povedlo se jim to. Chytili nás do sítě.

Nakonec jsem se ale rozhodla utéct. V rohu místnosti jsem našla malý batoh, do kterého se mi sice nevleze všechno, co potřebuji, ale aspoň to důležité ano. Otevřela jsem teda skříň a naskládala si tam náhradní trička, malou deku a prádlo. Ještě jsem si na sebe oblékla volnější látku, která mělo nahrazovat bundu. Mělo to poloviční rukávy a nešlo to zapnout, plandalo to, ale ve studeném večeru to zahřeje. Došla jsem k oknu a zjistila, že jsem ve druhém patře. Rozhodně nehodlám skočit, zase nejsem sebevrah a nemám po čem slézt. Dole není nic, na co bych mohla doskočit a nezabít se. Musím jednoduše najít východ ven tím, že projdu před zámek. Vyšla jsem tedy s pokoje a potichu kráčela ven. Zkusila jsem jedny dveře, ty avšak byly zamčené, ale hned ty další ne. Narazila jsem na zakulacené schodiště, které se stáčelo dolů. Neváhala jsem ani chvilku a začala ho scházet po dvou schodech. U konce jsem přibrzdila a zaposlouchala jsem se, jestli není někdo v mojí blízkosti. Nikoho jsem neslyšela, tak jsem pokračovala. Teď jsem se nacházela ve velkém sále, který mi hned připomněl snídaně u Avery. Rozhlédla jsem se, a když jsem viděla troje dveře, zapřemýšlela jsem. Rozhodla jsem se doběhnout k těm největším a nejpropracovanějším. Otevřela jsem je, avšak jsem je zase rychle zavřela, když jsem spatřila velikou jídelnu a místnost, kde se vařilo. Několik kuchařek se na mě podívalo, ale snad nestihli zbystřit, kdo jsem. Neváhala jsem a sáhla po další klice. Konečně! Měla jsem výhled na hlavní dveře, který byly otevřeny dokořán. Viděla jsem je přes dlouhou chodbu, která měla po stranách dva rozlehlé oblouky. Jemný vánek mi rozcuchal bílé vlasy, ale když jsem uslyšela kroky, dveře jsem přivřela. Zadržela jsem dech a snažila se nestresovat. „-ale co budeme dělat, když budou chtít jít pryč a oni vážně chtějí, otče." Poznala jsem hlas Johana a nejspíše tam byl s králem Nicolasem. „Neboj, oni odtud neutečou, mají tedy všechno, co u Avery dostat nemohli."
„Ale i tak chce pryč."
„Kdo prosím tebe?"
„Ema, neskočí na návnadu jako ostatní. Předpokládám, že už teď přichází na to, jak se odtud co nejrychleji dostat." Už se mi ztrácely z doslechu, ale poslední větu krále Nicolase jsem slyšela. „Kdyby byla opravdu tak chytrá, jak říkáš, zůstane." Tímhle mě mírně zaskočil. Možná bych měla zůstat. Aspoň těch pár dní, co jsem Johanovi slibovala, ale něco ve mně mi říkalo, ať jdu a nezastavuji se. Poslechla jsem své srdce a více pootevřela dveře. Už jsem nikoho neslyšela, ale než jsem vyšla ze sálu, uvědomila jsem si bosé nohy. Bez bot nedojdu daleko. Rozhlédla jsem se okolo sebe a nakonec jich bylo pár u hlavního vchodu. Mám opravdu štěstí. Pomalu jsem vyšla kupředu a začal se rozhodovat, které si vyberu. No, pokud pominu, že na podpatku, což jsou určitě královny boty nebo Lol se nedostanu ani pár metrů, tak jsem sáhla po těžkých botách, které nejspíše patří Johanovi, když jde jezdit. Nazula jsem si, zavázala tkaničky a zjistila, že mi nejsou zase tak velké, jak jsem očekávala. Pozorně jsem vyšla ven, tak abych se podívala, jestli tu někdo není a uklidnilo mě to, jak je tady ticho. Teda spíše znepokojilo. Přede mnou se rozléhala dlouhá travnatá plocha oplocena bílým plotem a altánkem uprostřed. Velkou bránu jako východ jsem našla, ale domů se přece nedostanu pěšky. Proto zvolím Johanův způsob přepravy.Hnedka vpravo je vchod do obrovské stáje. Rozhodně jsem neměla čas se rozhlížet po tom, koho si vyberu. Ale vydedukovala jsem, že robustnější kůň vydrží více, než drobný sportovní. Rozhodla sem se teda pro černého koně, vysokého, s dlouhou hřívou a ocasem, rousy a silnou stavbou těla.Kde může mít Johan sedla? Rozešla jsem se na druhou stranu stáje a sáhla hnedka po prvním sedle, co měl opřené o box. Ještě jsem v letu chytla stříbrno šedou uzdečku a zamířila zpět. Otevřela jsem box mého vyvoleného koně a nějak ho v rychlosti nachystala. Nechci skončit situací, že mě tu Johan najde a já rozhodně nemám žádné výmluvy. Všechno je jak má být. Použila jsem i podsedlovku, kterou jsem náhodou spatřila. Sedlo bylo dotáhnuté, všechny řemínky na uzdečce taky a kůň nevypadal znepokojeně, ba naopak se ke mně tlačila očichával mě. Chytla jsem otěže a vycházela s ním ven, než jsem se ještě podívala na jeho box a přečetla její jméno. „Distanc. Tak dobře Distanc, máme před sebou hodně dlouhou cestu a není čas si dělat naschvály, takže spolupracuj." Špitla jsem na ní a vyšla ven ze stáje. Stále tu někdo nebyl. Doposud. „Slečno, slečno?Kdo prosím vás jste? Ještě jsem vás tady neviděl a vedete ven klisnu prince Johana."Promluvil na mě stařík, se kterým jsem se potkala venku. „J-já," začala jsem koktat a hledala výmluvu, ale nic mě nenapadalo. „utíkám odtud, takže mi uhněte, nebo vás s Distancí porazíme. A vzkažte Johanovi můj srdečný pozdrav." Sebejistě jsem na něho promluvila a nasedla na mého budoucího, čtyřnohého společníka. Klisna jenom pohodila hlavou, ale na pobídku reagovala velice dobře. Rozklusala jsem jí a muž udělal to, co jsem mu řekla. „Vždyť to přece nemůžete!" Ještě na mě zakřičel. „Já mohu vše." Zašeptala jsem si sama pro sebe a Distanc pobídla do pomalého cvalu.

-----

Hodně dlouho trvalo, než jsem zase něco vydala, že? - vynahrazuji to teda tím, že je kapitola mnohem delší, než je zvykem:D

Ale mám takové období, kdy mě nic nenapadá a pak bych psala do alelůja. No, jdu hnedka psát další kapitolu. Taky jsem se rozhodla, že budu vytvářet outfity pro ty postavy (Emy je v příloze), aby jste měli větší přehled a lepší představu :) A tady je Distanc; http://i.imgur.com/vwRsNut.jpg krásná, že?:D :3 
Stále ocením vaše názory, připomínky, sdělení, že se změnila vaše oblíbená postava a nahradila jí jiná, nejlepší části, co mám vylepšit a tak... :) 

Děkuji moc za vote a komentáře! ^w^ 
Btw; jste TOP čtenáři, vaše podpora je neskutečná! ♥