Parkour girl [CZ]

Prolog

„...a to jsem už nevydržela a vynadala mu. No chápeš to?!" stěžuje si vedle mě moje nejlepší kámoška. Její stížnosti pouštím jedním uchem tam a druhým ven. Pohled mám upřený přes cestu, do části, kde už začíná oblast Glades. Sice ta ‚lepší' část, ale pořád Glades. Hned po levé ruce od školy je dětské hřiště a pouliční posilovna. A právě to mě tak zajímá. Kluci, co tam cvičí parkour. Obdivuju je, jak dokážou svoje tělo ovládat. Jak dokážou dělat ty neuvěřitelné věci s takovou lehkostí. Pro mě je to nepochopitelné, ale chtěla bych-

„Hej! Posloucháš mě?" zamává mi rukou před obličejem Mia.

„Hm, co?" trhnu sebou. Tyhle ‚strašné' věci slýchám celý den, tak proč bych je měla poslouchat i teď?

„Tys mě neposlouchala, že? A to si říkáš kámoška?" urazí se a otočí ke mně bokem.

„Promiň," vyhrknu a položím ji ruku na rameno. „Jen jsem se zamyslela."

„Jasně. Jenom, že mě poslední dobou skoro neposloucháš. To tě to tak nudí?" zadívá se mi do očí.

Neumím lhát, ale jak jí můžu říct pravdu? „Ne jenom... Jenom mám strach z té... No, z té písemky... Z matiky." Výborně. Víc zakoktat ses nemohla, že Skylar?

Chvíli si mě měří pohledem. „Ty? Takovej šprt?" zavrtí hlavou. „Co má říkat debil jako já?"

„Musíš hned mluvit sprostě?"

„No jo, já zapomněla. Slečna ‚nemluvím sprostě'."

„Tak nerada mluvím sprostě. Co je na tom?" začertím se.

Zvedne ruce v obranném gestu. „Tak sorry, no. Jen se uklidni, slušňačko."

„Neříkej mi tak!" štěknu po ní. Nesnáším, když mi tak někdo řekne. Tak nepiju, nekouřím (ani zdravě), neberu drogy, nemluvím sprostě. No a co?

„Tak jak ti mám říkat? Skylarko?" ušklíbne a zakoulí očima. Zaúpím.

„Radši sk- buď ticho!" prsknu.

„Ty seš hrozná. Fakt. Co ti tak vadí na sprostých slovech?" zamrmlá.

„Tak prostě nemám ráda sprostou mluvu. No a co?" rozhodím rukama. To je to tak těžké to pochopit?

„No nic. Jen je to zvláštní. Nic víc," pokrčí rameny. „Pojď. Taylor už čeká," mávne nad tím rukou a rozejde se doprava. Hranice mezi Glades a Dexem jsou dané. Tahle škola, kam chodím já, je ‚projekt' města, aby se mládež z Glades a z Dexu více sblížila. Právě proto stojí přesně na hranici mezi těmito oblastmi. Po levé ruce začíná Glades, přímo vpředu je takzvaný Střed a vpravo je začátek Dexu. Já, jakožto dcera starostky, do téhle školy musím chodit a ‚sbližovat se'. Přitom se jim vyhýbám velkým obloukem. Největší rozdíl mezi Glades a Dexem je v majetku. Dex je oblast boháčů, zazobanců, lidí, co se nestydí za svoje peníze. Kriminalita je tu téměř nulová. Kdežto Glades? Tam kvete drogový byznys, zloději na každém kroku. Země pokrytá odpadky, bezdomovci, špína. Bývalé továrny znovu ožívají, když si je vyberou drogoví dealeři. Každý z Glades je kriminálník. Musí být.

„Čaute, holky," usměje se na nás Taylor a rozpřáhne náruč. Mia se zazubí a obejme ho.

„Čekáš tu dlouho?" zeptá se a odtáhne.

„Ne, ani ne. Jenom jsem na vás asi pět minut mával, abyste si mě všimli a vy nic. Úplnej ignor," oplatí sestře úšklebek. „Skylar, to je už proti pravidlům i obejmutí bratra svý nejlepší kámošky?" nakloní hlavu na bok. Probodnu ho vražedným pohledem.

„Drž zobák," odbiju ho.

„Wow, ty ses ale odvázala," zavrtí nade mnou hlavou a otevře dveře u auta. Mia obejde černé BMW a sedne si na místo spolujezdce. Povzdechnu si a kecnu na sedadlo za řidičem, načež se přesunu za Miu. Otočím se a připoutám. Nikdy nevím, co se může stát. Mia, slyšící cvaknutí pásu, zavrtí hlavu.

„Ty jsi fakt hrozná." Raději to nekomentuji a přemístím pohled na Taylora, čekajíc nějakou jedovatou poznámku. Raději moudře mlčí. Taylor je pěknej, to se musí nechat. Černé vlasy se mu lesknou na zářijovém slunci a v zelených očích, upřených na silnici, se leskne pobavení. Oba sourozence znám fakt dlouho. Hlavně díky tomu, že jejich matka se kamarádí s tou mou. Podívám se z okna a sluchovou kulisu tvoří pošťuchování Mii a Taylora. I když je mu dvacet jedna, pořád se chová jako malej.

Tuhle cestu znám nazpaměť, ale nikdy mě neomrzí pohled na čisté, udržované, prostorné domy. Dex je opečovávaný, spousta zeleně a lidé respektující pravidla. A proto to mám tak ráda. Taylor zastaví před vilou s velkým pozemkem.

„Díky za odvoz," usměju se a položím Mie ruku na rameno. „Nezapomeň na tu flashku."

„Jo, jasně. Čau," mávne rukou. Vystoupím a ještě jim zamávám. Taylor zatroubí a rozjede se pryč. Otočím se na patě a po chodníku dojdu ke dveřím. Jakmile vezmu za kliku, uslyším vyjeknutí.

„Už je doma! Mami, můžu jít?"

„A kam?" zeptám se a podívám na svého dvanáctiletého bratra.

„Ven," podívá se na mě rozjařenýma očima. „Skylar, že můžu jít ven?" Nedokážu tomu pohledu odolat.

„Jasně," mrknu na něj.

„Díky," vyhrkne Travis, popadne bundu, a co nejrychleji vyběhne ven, abych si to náhodou nerozmyslela. Pousměju se. Jen ať si hraje. Shodím ze sebe lehkou bundu a skopnu boty.

„Ahoj, mami!" vykřiknu, aby mě slyšela.

„Ahoj, zlato!" zavolá. Nejspíš je v pracovně. Vyběhnu po schodech a otevřu dveře do prostorného pokoje. Mého pokoje. Mrsknu batoh na zem a zhluboka se nadechnu. Na to, jak je můj pokoj velký, tak toho v něm moc není. Hned po levé straně ode dveří je psací stůl s notebookem a knihovničkou. Po pravé ruce mám postel a obrovskou šatní skříň, která se nachází vedle dveří. Ráno mě budí světlo, které proniká do pokoje oknem přímo nad postelí a druhým oknem, které vede do zahrady. Stěny, namalované na bílo, zdobí plakáty z různých filmů či kapel. Na zemi je rozprostřen chlupatý fialový koberec a ladí s fialovou stěnou za postelí. U okna stojí sedací pytel, do kterého se ráda svalím a čtu si či sleduju videa na youtube. To jdu dělat právě teď. Natáhnu se pro notebook a sednu si do pytle. Chci se naučit parkour. Chci. Ale jak?

Pustím si písničky a položím počítač na parapet. Protáhnu si svaly na rukou. Základ se naučit prostě musím. I taková lama jako já to musí zvládnout. Parakotoul. Nejedenou jsem se dívala na videa, jak na to. Místa mám dost, takže to prostě musím udělat. Postavím se, jak kdysi ukazoval týpek na videu. Nádech a výdech. Když se konečně odhodlám, vrhnu se dopředu, hlavu přitáhnu co nejblíže k tělu a překulím se. Jelikož tohle cvičím už pěkně dlouho, odhodlám se k něčemu jinému. Ještě jsem ji nikdy nezkoušela. Stojka. Ani hvězdu neumím. Nic. Možná most vleže, ale nesázela bych na to. Wow, fakt jsem traceurka.

Dojdu ke stěně a nadechnu se. Zvednu ruce nad hlavu a nadzvednu pravou nohu, zatímco tu levou nechám na zemi. Švihnu rukama k zemi a levou nohu vymrštím vzhůru. Zlomek vteřiny se cítím úžasně, ale tenhle pocit vyprchá, jakmile se mi podlomí levá ruka a já se zhroutím na stranu. Tvrdě přistanu na zem a v levém loktu mi brní. Dost nepříjemně. Sednu si do tureckého sedu a uchopím loket do ruky, kde ho začnu třít.

Jedno vím jistě... Parkour se nenaučím u sebe v pokoji. Musím vyrazit do ulic.

~Budu ráda za názor, jestli vás to zaujalo a tak.

~V médiích je trailer.

~ZuFa2001