Parkour girl [CZ]

XL. kapitola (40. kapitola)

„Tak jak to jde s Codym, Alexo?" Colette se na mě zašklebí a práskne sebou do postele. Na tváři se mi objeví zářivý úsměv. Už je to týden od našeho polibku a od té doby se spolu ještě víc stýkáme. Více trénujeme, víc zapálení do všeho. Sice už napadla první sněhová nadílka, takže než parkour trénujeme přesnost házení sněhových koulí, ale to už je detail. A navíc, sníh sice studí, ale ani to nám nezabrání se v něm válet...

„Hej, mluvím na tebe!" luskne mi brunetka před očima. „Nesměj se a mluv."

„A co ti mám na to říct? Mám se s ním hrozně fajn. Je milej, pozornej, hodnej, smějeme se spolu, prostě si rozumíme," zazubím se.

„A jste spolu teda oficiálně, nebo jak to máte? Taky to z tebe člověk musí tahat, to je strašný," odfoukne a nervózně si poposedne na posteli.

Zatočím se na židli sem a tam. „Já vlastně ani nevím... Myslím, že jsme si to ještě neřekli, ale... Je to mezi námi jiný. Víc vztahový. Cítím se s ním hrozně dobře," řeknu jí. „Jenom doufám, že to tak má taky. Že mě nebere jenom jako nějakou věc, hračku na pár použití."

„Určitě ne. Takový není, alespoň si myslím. Na to mi přijde až moc fajn," řekne zamyšleně.

„Jo, mně taky. Ale už budu muset jít, mám s ním schůzku a nerada bych ji zmeškala," ušklíbnu se na svoji kamarádku.

„Jasný, chápu. Taky mám schůzku s Matteem. O víkendu se uvidíme, že?" Obejmeme se na rozloučení. Přikývnu na souhlas a už vybíhám z jejího domu. Dneska jsem za ní přišla jako Alexa, abych se nemusela zdržovat ve skladišti. Vyberu si nejkratší cestu do parku v Glades, přemýšlejíc, co budeme s Codym dneska dělat. Možná bychom mohli začít trénovat flipy, protože přes noc napadla hromada sněhu.

Cody stojí u naší lavičky, když k němu doběhnu. Ani nejsem zadýchaná a je mi příjemné teplo.

„Ahoj," usměje se na mě a přitáhne si mě do polibku. Ten mu s radostí opětuji.

„Ahoj. Co máš dneska v plánu?"

„Poběž." Oči mu zajiskří a rozběhne se přes park. Povzdechnu si a následuju Codyho. Nesnáším, když nevím, co mě čeká. A Cody si je toho až moc dobře vědom. Park je v tuhle dobu a v tomhle počasí úplně prázdný. Začíná se stmívat a z oblohy se snáší jemné sněhové vločky, ale není vyloženě zima. Vyběhneme z parku a Cody mě vede více a více do spletitých uliček Glades. Snažím se moc nerozhlížet, ale lidé, kteří nám jdou naproti, nemají moc přátelský výraz. Cody zpomalí do chůze a já s ním srovnám tempo. Nasadí si kapuci a drbne do mě, ať ho napodobím.

Z rohu ulice vyjde partička asi pěti kluků, asi kolem pětadvaceti. Žádný z nich nevypadá na slušné lidi. Nic, co bych od Glades mohla očekávat, jistě, ale přesto...

„Nemám z nich dobrý pocit," šeptnu směrem ke Codymu. Kapuce sice ztlumí můj hlas, ale odpovědi se dočkám.

„Mně taky. Buď připravená, kdyby něco," řekne polohlasem. Neodvážím se ho vzít za ruku, i když sebevíc chci.

Snažím se na ně nekoukat, ať zbytečně nepřitahuji jejich pozornost. Nemuselo by to skončit dobře a s Codym jsme si toho dobře vědomí. Udržuju si stále stejné tempo, i když všechny moje smysly křičí Běž!

Někdo mě chytí za předloktí a trhnutím mě donutí zastavit. „Ale ale, copak to tu máme?" ozve se oplzlý hlas a sundá mi kapuci. Trhnu rukou a udělám krok dozadu, ale nemilosrdně si mě u sebe drží.

„Nedostupné zboží," prsknu a znovu se pokusím vytrhnout ruku.

„To bych se na to podíval," usměje se, ale nic pěkného v tom výrazu není. Codyho si žádný z nich nevšímá, jako by tady ani nebyl. I v tom kabátu, co na sobě má můj věznitel, jde poznat, že je svalnatý. Tmavé vlasy mu trčí na všechny strany. Hnědé oči jsou chladné, ale zároveň plné chtíče. Vůbec se mi nelíbí, že já jsem zdrojem toho chtíče.