Nemohl. Bezvládně ležel na zemi, na níž před několika minutami dopadl, a ještě se nepohnul. Doufal, že usne. Že usne, nebude ho nic bolet a vyspí se z toho. Jenže se mu to nedařilo, byť se snažil, aby se tomu tak stalo.
Ve spáncích mu totiž pravidelně tepalo, nepřestávající slzy způsobovaly horkost v jeho hlavě a on se s každou další uplynulou vteřinou vzdaloval od sebe samého. Ruce a nohy jakoby mu proto už ani nepatřily, stěží s nimi dokázal pohnout...
Až tak ho otec dokázal a taky chtěl ničit.
Při rychlé vzpomínce na to, co se ještě před chvílí událo, měl pocit, že si vztekem a zoufalstvím vytrhne všechny vlasy, které jeho prsty zapletené v nich svíraly.
Yoda: Nesnáším ho! Nesnáším ho!
Křičel a bylo mu jedno, jestli ho uslyší. Fakt mu to bylo jedno. Už to pro něj nic neznamená. A k tomu stačilo pouhých pár slov.
Dali jsme ti snad s matkou málo, že nám to takhle oplácíš?
Nechápu, jak jsi si to po tom všem mohl dovolit!
Měli jsme přece dohodu!
Je to tvá chyba, že jsi ji porušil!
Nic takového ve svém domě trpět nebudu! A pokud to bude nutné, nebudu tu trpět ani tebe!
Stydím se za tebe!
Stydím se za to, co jsi!
A už tu nikoho takového nechci vidět, rozumíš?
Nikoho!
Rána.
A další.
Pokusil se bránit.
Marně.
Dopadl na zem. A zůstal ležet.
Netušil, kolik času od té doby uběhlo, ale bylo to dostatečně dlouho na to, aby ho začala bolet i záda. Ztěžka se s motáním hlavy posadil a vzápětí se opřel o stěnu, protože postavit se na nohy... na to se ještě zdaleka necítil.
Hlavu si po chvíli musel složit do dlaní, nedokázal ji udržet, byla pro něj tak nepřirozeně těžká, že prostě nemohl.
Nemohl.
***
Máma: Chanyeole?
Věděl, že už měl dávno vstát a být na cestě do školy, ale on raději zůstal ve své posteli, schovaný pod peřinou a doufajíc, že na něj všichni zapomenou.
Máma: Zlato, vstávej.
Yoda: Nech mě být, prosím.
Slyšel, jak si povzdechla.
Máma: Vím, co se stalo.
Yoda:
Máma: Kdybych tu byla-.
Yoda: Tak co?
Skočil jí do řeči.
Yoda: Nic by jsi neudělala. Jako vždy.
Máma: Víš moc dobře, že to není vůbec lehké.
Yoda: Vím. A proto po tobě taky nic nechci. Bojíš se ho.
Máma: Chan-.
Yoda: Odejdu odsud. Jen, co budu moct. Slibuju.
Nenechával ji domluvit.
Máma: Co to povídáš?
Yoda: To, že už tu nebudu překážet. Chci chodit domů s čistou hlavou a ne s tím, že se nejspíš stane něco špatného. Že mu rupnou nervy a odnesu to jako včera. Mami, já s ním nechci žít pod jednou střechou a bát se toho, že mě snad i zmrzačí. A nechci, aby jsi tady žila i ty. Můžeme jít pryč. Spolu. A začít nový život bez něj.
Nastalo dlouhé ticho. Řekl něco, co už opravdu dlouho chtěl, jen se k tomu nemohl odvážit a nikdy k tomu nebyla ta správná příležitost. Ale naštěstí si uvědomil, že čím déle by čekal, tím horší by to bylo. Bohužel se mu nedostalo žádné rozhodující odpovědi. Nebo alespoň nějaké odpovědi.
Máma: Pokud se dnes necítíš dobře, můžeš zůstat doma.
Nic na to neřekl. Doma by zůstal i bez jejího povolení. Jen je zklamaný. Zklamaný, naštvaný a pomalu zničený svým životem.
Pár vteřin na to uslyšel, jak za sebou zavřela dveře jeho pokoje a následně její vzdalující se kroky na chodbě. Vlastně ho nepřekvapuje, že to dopadlo takhle.
Vždyť může odejít i bez ní.
***
Druhý den mu nebylo o nic lépe. Spíš ještě hůř. Ale potřeboval z toho domu vypadnout. Nechce celou sobotu dýchat stejný vzduch jako oni. Proto se hned ráno nepozorovaně vytratil.
Věděl naprosto přesně, kam půjde. Ostatně, bylo to jediné místo, které se mu nehnusilo, když na něj kdykoli pomyslel. Navíc, chce osobu s ním spojenou vidět. Promluvit si s ní a říct pravdu. Že jeho život taky není nejlehčí a on rozhodně není člověkem, za nějž ho pokládá. I přestože mu to sám tvrdil... Lhal. Jako už mnohokrát. Spoustě lidem. Aby chránil sám sebe.
Cesta mu netrvala příliš dlouho a bylo až šíleně děsivé, jak se mu ve chvíli, kdy jej spatřil, ulevilo.
Nechápal to.
Kluk: Chanyeole?
Vyhrkl překvapeně a zprudka se ze země vyzdvihl na nohy. Ani nedoufal, že ho tu dnes spatří. A to, že ho tady teď vidí, ho neskutečně uklidnilo, protože hlavou mu běhalo dost nepříjemných věcí a on jen počítal minuty.
Kluk: Sakra!
Rozešel se k němu a bez přemýšlení ho objal.
Kluk: Jsi tady.
Věděl, že nastal čas, kdy se karta obrací. Kdy on bude muset být tím otravným a neodbytným podivínem, co rozdává úsměvy na všechny strany. Jen neví, jestli bude schopný to zvládnout.
*
Moc děkuju za votes a komentáře! :)
