Baekhyun: Znal jsem ho od základní školy. Oba jsme byli tak trochu samotáři, takže jsme si rozuměli.
Pamatoval si, že jim bylo oběma jedenáct, když se potkali u stejného stolu ve školní jídelně. Ze začátku spolu nemluvili, byly to pouze tiché pozdravy, které se však postupem času staly bouřlivými konverzacemi.
Trávili spolu veškerý volný čas.
Baekhyun se nad tou vzpomínkou jen pousmál.
Je to tak dávno, ale pamatuje si to moc dobře. Tolik smíchu, tolik zábavy, důvěry a přátelství. Roky naplněné štěstím.
Baekhyun: Čím jsme byli starší, tím víc jsem v něm viděl opravdového přítele, na kterého se můžu kdykoli spolehnout a doufal, že i jeho pohled na mě je stejný.
Chanyeol: A byl?
Zeptal se, když se Baekhyun na několik dlouhých vteřin odmlčel.
Baekhyun: Rád bych řekl, že ano.
Odpověděl.
Chanyeol: Ale?
Baekhyun: Ale tvrdit to s jistotou... To opravdu nemůžu.
Baekhyun si byl vědom bolavého tónu, jímž promlouval, ale nemohl si pomoct. Vracet se zpátky do doby, kdy udělal tu chybu, jejíž pravou podobu stále nezná, ale je si jistý, že skutečně nějakou udělal, a mluvit o tom nahlas, to pro něj vůbec nebylo lehké.
Nejspíš je možná až moc citlivá osoba.
Baekhyun: Onemocněl jsem, když mi bylo sedmnáct. Nejdřív to nebylo nic vážného, jenom chřipka, byl jsem doma asi týden. Pak se to ale o dost protáhlo. Měl jsem podezření na zápal plic a z domu jsem nevyšel víc jak dva měsíce.
Vzápětí se zhluboka nadechl, aby mohl pokračovat.
Baekhyun: Nebylo to vůbec lehké. Rodiče prakticky nebyli doma, museli pracovat až do večera a já jsem byl až moc slabý na to, abych mohl normálně fungovat a starat se o bráchu. Neměli jsme nikoho, kdo by nám mohl pomoct a v té době se začalo všechno bortit. Ten stres padl na každého a odráželo se to v našem chování. Jako rodina jsme se začali navzájem odcizovat, přestali jsme fungovat.
Chanyeol: A co on? Tvůj kamarád?
Baekhyun: To je právě to.
Zamumlal.
Baekhyun: Pokaždé, kdy se mi ho podařilo zkontaktovat slíbil, že přijde. Když mu to vyjde. Ale nepřišel ani jednou.
Pevně semkl rty.
Baekhyun: Úplně se na mě vykašlal, když jsem přítele potřeboval ze všeho nejvíc. Někoho, kdo by mě podpořil. A potom, co jsem se dal konečně nějak dohromady a já jsem byl připravený jít zpátky do školy a promluvit si s ním, tak onemocněl bráška.
Chanyeol věděl, že další pokračování jeho příběhu nebude o moc lepší. Možná ještě horší. Moc dobře si pamatuje tu návštěvu nemocnice.
Baekhyun: Všichni jsme si mysleli, že se nakazil ode mě. Ta pravděpodobnost byla přeci jen velká. Staral jsem se o něj a snažil se, aby se co nejrychleji uzdravil. Byl jsem tak moc hloupý a slepý, Chanyeole. Poté se mu totiž objevila vyrážka a bylo jasné, že tohle žádné nachlazení nebo chřipka nebude. Ale spalničky.
Chanyeol: Kolik mu bylo?
Zeptal se jen.
Baekhyun: Pět.
Chanyeol se nešťastně zamračil.
Baekhyun: Skončil nedlouho na to v nemocnici. Doma se akorát vše zhoršilo a rodiče se dohadovali víc než kdy jindy. A kolikrát to začalo jen hloupostí, takovou nepochopitelnou malicherností, ale křičeli na sebe kvůli tomu jako o život. Při nejlepším. A já si to celé vyčítal. Všechno jsem zničil. Cítil jsem se hrozně, nechtěl jsem chodit domů a dennodenně to poslouchat. Bál jsem se o bráchu. A víš, jak se ke mně zachoval můj prý nejlepší kamarád?
Chanyeol mlčel.
Baekhyun: Ve škole se na mě ani nepodíval. Choval se, jako bych byl cizí a já to nechápal. Vůbec jsem to nechápal a on mi pak jen řekl, že už to není jako to bývalo a že oba dva žijeme v jiných světech. Prostě zničehonic. Zahodil celých těch šest let, jako by nic neznamenaly a já neznal skutečný důvod, protože ten, který řekl, mi ani zdaleka nedával smysl. Rozuměli jsme si právě až příliš. Křičel jsem proto na něj na školní chodbě a dožadoval se odpovědí, ale nejspíš jsem to akorát ještě víc zhoršil. Smál se mi. Přímo do očí. A když se ke mně otočil zády, uvědomil jsem si, že už nikoho jiného nemám. A že jsem udělal obrovskou chybu, protože jsem se celou tu dobu spoléhal na jednoho jediného člověka, co mě odkopl jako bych byl něco prašivýho. Nedovedeš si představit, co všechno se se mnou v tu dobu dělo. Přemýšlel jsem nad hodně divnými věcmi a všechno jsem to v sobě raději dusil. Bál jsem se, že když promluvím nahlas, nezvládnu to a budu křičet tak dlouho, dokud mě nezradí hlasivky. Lidi se pak na mě ve škole ukazovali a šeptali si kdykoli jsem kolem nich prošel. Mnohokrát jsem se zaslechl slovo blázen, ale se mnou to nic nedělalo. Snažili se mě dostat na dno, ale já na něm už dávno byl. Jen přikládali další závaží, které mě na něm udržovalo.
Odmlčel se a na malou chvíli se zadíval na Chanyeola, jehož tvář byla sklopena k zemi.
Baekhyun: No a mezi tím vším jsem potkal tebe. Během těch dní jsem se naučil od lidí utíkat a když se mě někdo přece jen pořád držel, ať už z jakéhokoli důvodu, dokázal jsem ho lehce odradit. Jenom ty jsi zůstal. Vůbec nevím, jak jsi to vydržel a dokázal, ale zůstal jsi.
Rychle si setřel tu jednu zbloudilou slzu na jeho tváři, než jeho pohled znovu padl na Chanyeola, který ho pro změnu pozorně sledoval.
Baekhyun: Já vím.
Zamumlal.
Baekhyun: Já vím.
Zopakoval, jenže tentokrát už ty slzy nezadržel. I když se snažil.
Baekhyun: Nemusíš nic říkat. Nemusíš.
Kroutil hlavou, zatímco Chanyeol ho mlčky sledoval, s bolavým srdcem.
To vřelé objetí totiž mluvilo za vše.
