MUFFINS | bbh x pcy ✔

one day

Doma byl už patnáctým dnem a nejhorší na tom bylo, že nepociťoval žádnou změnu k lepšímu. Spíš naopak. Byl unavenější než kdykoli jindy. Možná dělal chybu, že se tu přede všemi, ve svém pokoji, zavíral, ale svým způsobem... Cítil se bezpečně. Nebyl pod ničím dohledem, nikdo jej neodsuzoval na každém kroku.

Přišel si jako slepý. Protože jim byl. Všichni to ví. Tak proč se snažil? Proč se snažil začít od znova, s čistým štítem a zapadnout? Najít si přátelé. Být, jak říkají, normální.

Tak marné a bláhové.

I Baekhyun to ví. Jak by taky nemohl? Určitě to poznal. Vždyť mu to tady v podstatě řekl. Že ví jeho tajemství.

A pak ho poslal pryč. Vyhodil ho. V té chvíli to prostě nemohl unést. Byl zklamaný, že se tak moc spletl. V sobě, ale i v něm.

Nejraději by se nadobro ztratil. Zmizel z tohoto místa. Z tohoto města a začít opět od znova, zase o něco víc poučený. Ale i za cenu toho, že by byl sám, protože jeho mamka... Ta s ním neodejde. A on s sebou otce nechce.

On je jednou z hlavních příčin, proč se chová takhle. Proč se za sebe stydí. Slyšel to od něj každou chvíli a nebyl by den, kdy by nebyl hlídán jeho pohledem, který jasně vypovídal o tom, jak ho Chanyeol zklamal a jak je vlastním synem znechucen a že nechápe, jak se mohlo něco takové stát. Z těch předsudků se mu zvedal žaludek.

Když pak k večeru přišel do jeho pokoje, po tak dlouhé době, co spolu nemluvili, byl překvapený. Bohužel ne však mile. Svým způsobem se bál. Neměl sílu na to mu čelit. Nemohl by se ani bránit, kdyby se ne o stalo. A tak se jen zbaběle schovával za své peřiny.

Otec: Takhle to dál nejde, Chanyeole.

Promluvil, ale zůstával raději stát ve dveřích jeho pokoje.

Otec: Jak dlouho si myslíš, že tady budeš?

Chanyeol: Dokud mi nebude líp.

Zamumlal v odpověď.

Otec: A to bude kdy?  Přijde mi, že už jsi tady dostatečně dlouho na to, aby ti bylo líp.

Chanyeol: Ničemu nerozumíš, tak se nesnaž a nedělej, jakože je to naopak.

Odbyl jej.

Otec: Nebuď na svého otce drzý!

Okřikl ho a Chanyeol se jen stěží udržel, aby si nahlas nepovzdechl.

Otec: Už tohle tolerovat nebudu. Nechodíš do školy a ani tady nic neděláš. Dávám ti jeden den na to, aby jsi se sebral. Pak to už začnu řešit a věř mi, diskutovat s tebou o ničem nebudu, rozumíme si?

Ani jeden z nich si nevšiml, že na chodbě u Chanyeolova se také objevila jediná žena v domě, která jejich spory akorát tiše trpěla. Teď se však navzdory svým vlastním obavám rozhodla zakročit.

Mamka: Nech ho být. Pokud se necítí dobře.

Otec: Jestli se necítí dobře víc jak čtrnáct dnů, měl by jít k doktorovi, to je snad jasné.

Mamka: Takhle to ale není. A ty sám to moc dobře víš.

Pokoušela se Chanyeola hájit. Ale zbytečně.

Otec: V tom případě nevidím žádný problém. A říkám to naposledy, jeden den.