Kapitola 1-Azkaban

8.6K 374 35
                                    

Draco

Po boji v Bradavicích kde Voldemorta zabil Harry Potter jsem měl samé trable. Šlo po mě ministerstvo. I když jim můj otec namlouval a podplácel je, tak nás po řízení poslaly do Azkabanu na doživotí.

Otec to snášel špatně ale já ani ne. Byl jsem rád že sem neposlaly i moji matku. Věděl jsem, že si dokážu udržet klidnou mysl a že z mozkomorů nezešílím. Teda aspoň jsem doufal. Pořád jsem si říkal že jsem nevinný (Teda aspoň z části), že když jsem to nechtěl dělat a když jsem k tomu byl přinucen, že dokážu být nevinný.

Před odjezdem do Azkabanu jsem byl mimo. Na ministerstvu mě musely uspat nějakým lektvarem abych neznal cestu a probudil jsem se až na své cele, kde jsem byl sám. Aspoň že se mnou nebyl otec. Musel jsem se pro sebe trochu usmát.

Musím uznat že první měsíc byl příšerný, nedal se vydržet. Potom mě ale něco napadlo,když z Azkabanu mohl utéct Sirius Black, tak proč ne i já?

Začal jsem pracovat na svém plánu. Nejdřív mě nic nenapadalo ale potom mi to došlo. Zjistil jsem že mozkomorové jsou slepý, takže když se pokusím o útěk tak mě neuvidí.Pak jsem si ale zpomněl na otce jestli ho mám vzít sebou, ale potom jsem si vzpoměl jak byl vždycky vůči mě sobecký.

NE! Nevezmu ho sebou hajzla zničil mi život a teď kvůli němu trčim v Azkabanu!

Začal jsem se vztekat a mlátit do všeho kolem sebe. Nakonec s rukama od krve jsem si sednul do rohu a začal brečet. Ano já vím je to dětinské ale byl jsem celý život hrozně frustrovaný. Při tom přemýšlení a po té únavě jsem usnul.

Ráno mě probudilo otevírání dveří. V nich jenom jeden mozkomor.

Teď je moje šance!

Rozeběhl jsem se s takovou rychlostí, až jsem sám kroutil hlavou. Běžel jsem tak potichu, jak to šlo, jelikož jakýkoliv zvuk se v kamených chodbách nekonečně rozlýhal.

Utíkal jsem když se přede mnou objevila trojce mozkomorů. Byl jsem ztracený. Stál jsem jako přimrazený v nějaké chodbě s pěti celami. Neměl jsem šanci neměl jsem kam utéct. Když už jsem tam stál bez jediné naděje, se najednou stalo něco, co jsem ale opravdu nečekal.

Někdo v cele vedle mně začal mlátit kovovým hrnkem do mříží. Když jsem se otočil za zdrojem zvuku tak tam stál můj otec a spiklenecky se usmíval. Takhle jsem ho v životě neviděl. Tančily mu jiskřičky v očích. Nevěřícně jsem na něj koukal s bradou až na zemi. Otec na mě mrknul a zašeptal tak potichu, abych to slyšel jenom já.

,,Promiň za všechnu až řeknu teď začni utíkat. Pozdravuj za mě Narcissu"

Můj otec se jenom otočil a začal po mozkomorech řvát.

,,Heeeej!!! Tady chci utýct!! Zkuste si mě zastavit!"

Mozkomoři se k němu blížily a já pořád jenom nevěřícně koukal. Potom ale můj otce znovu zařval.

,,Tak dělejte vy mrchy líný! Stejně mě nedostanete!"

Až se mozkomoři dostali bezpečně blízko jeho cely tak znovu zařval.

,,Teď Draco!!!"

Já jsem se na něj naposledy podíval a kývnul. Neslyšně jsem se dostal až do přízemí. Několikrát jsem sice musel obejít jednoho nebo dva moskomory ale ti byly pořád zaměstnáni vězni. Proběhl jsem tedy poslední schody a ocitl se u moře. Na ostrově kde sídlil Azkaban. Nevěděl jsem sice co dál ale věděl jsem že zpátky mě nedostanou.

Schoval jsem se za skalku, kdyby náhodou šel někdo živý. Chvíly jsem dumal co podniknu dál.Byl jsem na kost promočený a třásl jsem se zimou.Najednou ale přijela loď a zní vystoupilo několik mozkomorů s nějakým čarodějem, který nesl bezvládnou osobu v náručí.

Napjatě jsem se krčil a doufal že mně neuvidí.Když jsem se ujistil, že je vzduch čistý tak jsem se vkradl na loď a schoval se do sudu.Byly v něm díry ,takže jsem mohl nepozorovaně kontrolovat věci kolem sebe. Asi po patnácti minutách se vrátil samotný kouzelník a stoupl si za kormidlo. Loď se pohnula a my jsme vypluli. Po veškerém návalu adrenalinu téhož dne jsem pocítil únavu. Moje víčka klesla a já jsem vpadl do říše temnot.

Takže tohle byla 1. kapitola jestli bude mít nějaké ohlasy (Pochybuju) Tak budu pokračovat :) Jestli se vám zatím příběh líbí budu ráda za každý komentář ať dobrý nebo špatný (Snesu kritiku) Děkuju moc všem kdo si udělali čas a přečetli si moji krátkou kapitolku zítra bude dyžtak pokračování :)










V lásce je dovoleno všechno Kde žijí příběhy. Začni objevovat