Zalezitost S Duchem//Mr. Right (CZ)

6. Síla doteku

~~~ Heart by heart - Demi Lovato ~~~

Ani nevím proč, ale odepnula jsem si pás a vysoukala se ven. Měl založené ruce na hrudi. Nutno dodat na vypracované hrudi, pod tenkým tričkem, jsem jasně registrovala rýsující se svaly. Na sucho jsem polkla a donutila se od té pastvy odtrhnout oči.

Přistihla jsem ho jak si mě opět prohlíží a znovu mi přišlo, že na to že je venku celkem chladno, já měla co dělat, aby se moje ruce nepotily, jak puberťačce. Odlepila jsem oči od jeho hrudi a zadívala se do jeho obličeje, což byl špatný nápad, ale došlo mi to moc pozdě. Jeho rty, byly stále zformované do škodolibého úsměvu, mělo by mě to správně namíchnout, ale místo toho, jsem si vzpomněla, jak se ještě před týdnem, tyhle rty tiskly k těm mým.

Dobře, tak se nedívej na jeho rty! Pohledem jsem stoupala, až jsem narazila na jeho už čekající oči. Něco v těch jeho divně zářilo, což na mém čele vyvolalo vrásku. Zamračila jsem se na něj.

„Můžu tě ujistit že, kdyby to jelo, tak už jsem dávno na cestě domů," zahučela jsem jako odpověď na jeho iritující otázku.

„Můžu se na to podívat," navrhnul znenadání. Podezřívavě jsem pozvedla obočí. Proč jsem měla v jeho přítomnosti pocit, obezřetnosti?

„To nebude nutné," zavrtěla jsem hlavou.

„Jak se tedy dostaneš domů?" dorážel. Znovu jsem si všimla toho podivného přízvuku. Bylo to něco, co jsem nikdy předtím neslyšela. Rozhodně to nebyl americký přízvuk. Proti mé vůli se mi líbilo, jak lenivě vyslovoval každé slovo. Soustřeď se, Chels! Jak se dostaneš domů?

„Uhm. Půjdu zpět a zeptám se dvojčat," ha, tady to máš. Počkat! Co je mu vůbec do toho? A proč se mu tu svěřuji?

„Už odjeli," prozradil mi. Ten kluk si vyloženě liboval v mém zoufalství. Nemusela jsem mu věřit, ale už se připozdívalo. Dávalo to smysl. Měla jsem chuť si vztekle dupnout. Jak je možné, že teď o něj všude zakopávám?

„Takže? Mám se ti na to podívat?" provokoval. On mě vážně provokoval, uvědomila jsem si nakvašeně. Byla jsem na pokraji rozhodnutí, mezi chůzí pěšky domů, nebo přespáním na lavičce v kampusu. Jak jsem si teď přála bydlet tady!

„Dobře, ale nic mi s ním neudělej!" odstoupila jsem od svého auta, abych mu uvolnila cestu.

„Myslíš, víc než co ty jsi mu udělala?" zamumlal s vyzývavě pozvednutým obočím, když kolem mě procházel. Nic jsem na jeho poznámku neodpověděla a dívala se, jak se souká do mého auta. Představte si Thora, jak se cpe do miniaturního vozidla Mistra Beana. Tak nějak to vypadalo. Skousla jsem si spodní ret, abych zastavila smích, který se mi dral z hrdla. Překryla jsem si dlaní ústa, aby nepoznal, jak moc jsem se mu teď chtěla smát. Nějak jsem tušila, že by to asi nebyl ten nejlepší krok, začít se řehtat, když se mi vlastně snaží pomoci.

Několikrát se pokusil nastartovat auto, ale bez úspěchu. Už jsem chtěla něco namítnout, když se zvednul a přešel ke kapotě od motoru. Zvědavě jsem ho následovala. Vypadalo to, že si mě vůbec nevšímá a soustředí se na svůj úkol. Měla jsem tak prostor na zírání na něj. Bez problému zvednul víko a začala lovit v útrobách auta. Neměla jsem tušení, co přesně dělá. Rozuměla jsem motorům, asi tak jako tomu, proč ho před sebou vidím, nebo proč jsem před sebou viděla jeho předka.

Dívala jsem se, jak se jeho obličej stáhnul soustředěním. Krátké tmavé vlasy mu spadaly do čela a on si je každou chvíli odfouknul, ani tomu nevěnujíc pozornost.