Zalezitost S Duchem//Mr. Right (CZ)

21. Hrad z písku

~~~ Tonight Alive - The Edge ~~~

Teď jsem strávila asi hodinu hledáním songu na Youtube, protože jsem našla jeden, který si myslím vystihuje Chelden, takže kdo má Spotify, nebo cokoliv, najděte si 5 Seconds of Summer  - Lost in Reality (na YT není normální verze) a přečtěte si lyrics.

Seděli jsme na kožené sedačce v jeho otcově kanceláři. Vzal mě sem potom, co mi o svém otci řekl ve svém pokoji. Chvíli váhal, pak se mnou propletl prsty a vyzval mě, abych ho následovala. Ukázal mi mnoho fotografií, kde byl zobrazen jeho táta s trofejemi. Na většině z nich se nacházel i Aden, někdy i Aria, nebo Adelaide. Vypadali tak šťastně. Rvalo mě to na kusy ho vidět, jak trpí. Moc dobře jsem věděla, jaké to je. Tím víc mi vadilo, že to prožívá někdo další krom mě. Aden to nesnášel dobře. Jeho cesta za smířením, ještě ani nezačala. To, v jak podobné situaci se nacházíme, mě děsilo. 

„Říkáš si, že to asi nebyla ta nejlepší výchova. Táta v nelegálních závodech. Ale mamce to nevadilo. Potkali se na jednom závodě. Táta vydělával peníze díky své opravně a pak z výher. Nikdy nám nic nescházelo," líbilo se mi, jak pyšně to říkal.

Měla jsem položené nohy na jeho klíně. Boty už jsem dávno shodila a on mi přejížděl nepřítomně prsty po chodidlech. Takhle uvolněně jsem se ještě nikdy necítila. Nevím, jak dlouho jsme tu byli. Ani jak dlouho jsme strávili u něj v pokoji a prožili tam menší krizi.

Ale na to, jak moc ho sžírala vina, to ustál celkem dobře. Nevybuchnul, jak jsem předpokládala, v tu vteřinu, kdy mi prozradil, co ho tíží. Měla jsem neustálou potřebu ho mačkat v objetí a uchránit ho před jeho vlastními destruktivními myšlenkami.

„Jak je na tom tvoje mamka a Aria?" zeptala jsem se, když dlouho nic neříkal.

„Špatně. Matka sem často chodí a brečí. Aria je silná holka. Pobrečela si, ale je z nás tří nejodolnější. Nedává na sobě znát, jak moc ji to tíží," přiznal.

„Ty jsi taky silný, Adene. Každý se zármutkem vyrovnává jinak. Obdivuji, že jsi nepřestal se závoděním," tušila jsem, že to je jeho způsob uchování památky na otce. Pokřiveně se usmál.

„Toho bych se nikdy vzdát nemohl," přitakal a podíval se na mě. Za tu dobu, co jsem s ním o samotě, se ve mně vystřídalo tolik emocí, že v tom už budu mít na do smrti guláš. Jeho výraz se najednou změnil v šibalský, když stisknul moje kotníky. Jako kdyby si až teď uvědomil, jak pohodlně jsme si právě hověli.

„Nemůžu uvěřit, že jsem s tebou sám, na tátově sedačce, v zavřené kanceláři, ty vypadáš takhle a ještě jsem tě nepolíbil. Kde jsem udělal chybu?" pronesl zcela vážně. Zasmála jsem se.

„A já už si říkala, že jsi mě už dost dlouhou dobu neuvedl do rozpaků, nebo nepronesl nějakou nevhodnou poznámku. Už jsem se bála, kam se poděl můj Aden," jeho oči se rozšířily, tvářil se nad míru potěšeně. Asi jsem řekla víc, než jsem měla.

„Uvádím tě do rozpaků? A tvůj Aden? Počkej, to bychom měli rozvést víc do detailů," zamručel a jeho ruce vyjeli o něco výš po mých nohách, než mohlo moje divoce bušící srdce snést.

„Vidíš v tom víc, než bys měl, hochu," vytrhla jsem svoje nohy z jeho sevření a spustila je dolů.

„Víš, jak rád tě tvůj Aden provokuje," jeho hlas rezonoval uvnitř mé hlavy a činil ji lehkou.

„Adene. Vážně. Tvé nálady se mění neuvěřitelně rychle," zvedla jsem se na nohy. Snažila jsem se zamluvit fakt, jak na mě jeho slova působí.