Zalezitost S Duchem//Mr. Right (CZ)

8. Rovinka

~~~ Bring me the horizon - Throne ~~~

Kráčel jsem po upraveném chodníku parku. Zdravil jsem kolem jdoucí, ale nevěnoval jsem jim pražádnou pozornost. Měl jsem daný svůj cíl. Přestože bylo jaro, venku bylo nevídané teplo a slunce lákalo všechny ven. Rychle jsem procházel cestičkami Westlake parku a snažil se najit jednoho, jediného člověka. Došel jsem na kraj malého kopce, pod nímž se nacházela úzká řeka lemovaná palmami. Sejmul jsem si kloubku, abych si prohrábnul potem zvlhlé vlasy. Jak moc jsem miloval tohle město, jeho podnebí bylo někdy nezvladatelné a tak odlišné od toho Anglického.

Snažil jsem se najít vojenskou uniformu svého bratra, ale zatím se mi to nedařilo. Usmál jsem se na hlouček štěbetajících dívek posedávající kousek ode mě na lavičce. Pokynul jsem jim hlavou a pak se vrátil k hledání Rhona. Nikde jsem toho křiváka nezahlédl.

Místo toho jsem spatřil něco jiného. Někoho jiného. Kousek od řeky, ve stínu jedné z palem, seděla na dece dívka. Dívka s dlouhými rozpuštěnými vlasy, barvy medu. Měla jsem rozprostřené po zádech, jako vodopád, jediné co je částečně zakrývalo, byl slaměný klobouk, který jí chránil před silným odpoledním sluncem. Nebylo moderní, aby si mladá dívka nechávala rozpuštěné vlasy na veřejnosti, přesto se mi ten fakt, že se pravidlem neřídila, líbil. Několik pramenů jí spadalo do obličeje, jak se nakláněla nad rozevřenou knihou. Absolutně nevnímala dění kolem sebe. Seděla tam s knihou položenou na klíně, zcela ponořena do jejího děje.

Přistihl jsem se, jak jsem se pomalu vydal jejím směrem. Scházel jsem po travnaté cestě dolů, dokud jsem nebyl dostatečně blízko, na to, abych mohl vidět do jejího obličeje.

Tušil jsem, že bude překrásná, ale nečekal jsem, jak moc. Její tvář byla delikátní. Jemné rysy, doplňující malý oválný tvar obličeje. Bílá, sametová pokožka svítila pod paprsky slunce. A pak její srdcovité, růžové rty. Byla jednoduše dech beroucí.

Ani jsem si to neuvědomil, najednou jsem stál přímo před ní, takže jsem vrhal stín na její osobu. Nemohlo jí to uniknout, jelikož jsem jí zastínil výhled na knihu. Přiložila dlaň na stránku, kterou právě četla a zvedla hlavu vzhůru, aby se setkala s mým čekajícím pohledem.

Byl jsem uchvácený barvou jejích očí. Jejich modř, byla podobná té, kterou jsem každý den vídal v zrcadle, ale její barva byla odlišná. Víc jiskrná, víc jako nebeská modř. V hlavě se mi mihlo přirovnání k andělovi. Vypadala, přesně tak, jak bych si jednoho takového představoval.

Chvíli se v jejím výrazu objevilo zmatení, pak její pohled chvíli klouzal po mém obličeji. Její tváře se zbarvily do krásné barvy růžové.

„Omlouvám se, slečno. Nechtěl jsem vás vyrušit, jen jsem se musel na vlastní oči přesvědčit, jestli nejste anděl," promluvil jsem k ní, vyjadřujíc své vlastní myšlenky. Její oči se rozšířily, jako kdyby nebyla zvyklá, aby jí někdo skládal poklony. Pak se její rty, zkroutily do stydlivého úsměvu a já si uvědomil, jak rychle mi bilo srdce v hrudi. Ještě nikdy jsem nepotkal nikoho tak nádherného.

„Vůbec se nemusíte omlouvat, ale vaše přirovnání k andělovi, je přeci jenom poněkud přehnané, pane," stále se na mě usmívala, když ke mně promlouvala. Byl jsem omámen i jejím hlasem. Až teď jsem si všiml, že na sobě měla bílé šaty, které na mou teorii dokonale pasovaly. Věnoval jsem jí úsměv.

„Dovolím si nesouhlasit, slečno," oponoval jsem tiše. Zavrtěla hlavou, ještě stále se na mě usmívajíc.

„A kdopak jste, pane? Ať vím, komu mohu za milá slova poděkovat," někdo by její přímé jednání považoval za flirt, ale nevinnost zračící se v jejím pohledu, mluvila o něčem jiném. Příjemné zjištění.