Heartfelt (H.S. cz)

#28

Sluneční paprsky mě probudily do nového dne. S úlevou jsem si protáhla všechny své ztuhlé kosti z toho nepohodlného gauče. Deku, kterou jsem byla přikryta, jsem složila a položila na kraj pohovky.

„Proč si nespala semnou?" ozve se jeho ranní chraplaný hlas.

Otočila jsem se a viděla ho stát ve dveřích a opírat se o bok. Hlavu měl položenou na studené stěně vedle něho.

„Protože nespím s lidmi, co kouří trávu. Je mi z toho špatně!" řekla jsem hnusně. Možná až moc, ale on si to zaslouží. Vím, že je to ‚jen' tráva, ale mě tohle vážně vadí a hnusí se mi to. Přímo se toho štítím.

„Promiň," špitl. „Prostě jsem se opil a moc neuvažoval," pokračoval, ale mě to nezajímalo. Moje naštvanost vůči němu byla příliš velká na to, abych tohle vzala. Jeho omluva byla chabá. To, že s eopil ho neomlouvá.

„Navíc! Si mě tam nechal asi 2 hodiny samotnou," zvedla jsem jeden prst a zaryla mu ho do hrudě. Za normálních okolností bych tohle asi nedělala, ale štve mě.

„Promiň," zamračil se.

„Neomlouvej se pořád," vyjekla jsem. „Přijde mi pak, že to já jsem ta špatná!" vydechla jsem. „Ale to já nejsem, to ty," zamračila jsem se na něj a znovu mu podala prstem v jeho svalnaté hrudi.

„Dobře, uklidni se," tentokrát se zamračil on a odstrčil můj prst.

„Uklidnit? Jako vážně?" teď už jsem křičela. Tak moc mě naštval, tak moc!

„Mio, vždyť se nic nestalo!" rozhodil ruce v zoufalém gestu.

„Že nic?" nevěřícně jsem na něho koukala. „Já nechci chodit s někým, kdo hulí trávu," zakroutila jsem hlavou. Můj hlas slábl a oči vlhly. Vím, že z toho dělám až moc vědu, ale chci, aby věděl, že tohle nesnáším a nepřekousnu. Mám dost špatné zkušenosti na to, abych něco takového zažila znovu.

„Bylo to výjimečný!"

Mlčky jsem ho pozorovala. Oba jsme zrychleně dýchali a vyměňovali si pohledy. Zatřepala jsem hlavou, abych se probrala. Všechny moje věci jsem vzala a šla se obout.

„Kam jdeš?" zase rozhodil rukama.

„Domů, kam asi!" neotočila jsem se. Nevěnovala jsem mu jediný pohled.

„Fajn," zakřičel, ale to už jsme třískla s dveřmi a běžela e zahrady domů. Dobře, auto jsem tu neměla a počítala jsem s tím, že mě Harry zaveze, nebo aspoň půjčí auto, takže jsem musela jít pěšky. Nemám to sice daleko, ale blízko zrovna taky ne.

Pot tvářích se mi kutálely mokré, horké slzy, které mi smáčely tváře. Hřbetem ruky jsem se je snažila setřít, ale marně. Vždy přišly nové.

_

„Mami," vzlykla jsem do telefonu.

„Zlatíčko, co se stalo?" tak moc se mi stýskalo po jejím hlasu.

„ Nic. Jen si potřebuju popovídat," usmála jsem se, i když mě nemohla vidět.

„Jsem tak ráda, že tě zase slyším," zněla šťastně, ale nějaké pochybnosti tam byly.

„Taky tě ráda slyším. Tak, jak se máte?" zeptala jsem se hned na to, aby řeč nestála. Tolik bych ji toho chtěla říct.

„My dobře, ale povídej co ty?" hned obrátila téma na mě, čehož jsem se chtěla vyhnout. Neříkám, že jsem to nečekala, ale tak nějak doufala.

„Jo, škola je úžasná, učitelé příjemní, trenér taky..." nechala jsem vyznít větu do ztracena.

„Ale?" zeptala se obratem máma.

„Jak víš, že je tady nějaké ale?" zeptala jsem se hned.

„Holčičko moje, už nějakou dobu tě znám a poznám, když se něco děje," vydechla.

„Dobře, je tady jedno ale," přiznala jsem nakonec.

„Tak povídej," vyzvala mě hned na to.

„Můj tanečník je..." nevěděla jsem, jak celou tuhle situaci nazvat, tak jsem se chvíli odmlčela. „Prostě Harry," vydechla jsem nakonec, protože mi absolutně došly slova.

„Hmm, to zní, že v tom bude něco víc," zamyslela se na hlas a já se hned zamračila. Bylo až neuvěřitelné, jak mě má zmáknutou. Ví naprosto přesně, co tímhle myslím a kam tím mířím. Na druhou stranu to má taky svoje výhody. Nemusím ji moc vysvětlovat okolnosti a i tak mi vždycky skvěle poradí.

„Jo, chodíme spolu," kousla jsem se do rtu.

„Říkáš to, jako by to bylo špatně."

„Já vlastně nevím," pokývala jsem sama nad sebou hlavou.

„Co přesně?"

Usmála jsem se nad tím a všechno jí povyprávěla. Od prvního dne, kdy jsme se poznali až doposud. Pozorně mě naslouchala, ostatně, jako vždy a sem tam mi na souhlas toho, že poslouchá, řekla pouhé hm, aha, jojo.

„Páni, zlato," vydechla, když jsem se svým dlouhým proslovem skončila.

„Potřebuju radu," povzdychla jsem si.

„Ono není nic jen tak," slyšela jsem její úsměv a dokázala jsem si ho plně představit. Taky jsem se musela usmát. „Na vztahu se musí pracovat. A myslím, že ani ty, ani on nejste jednoduchá povaha. Tudíž vy dva na tom musíte zapracovat dvakrát tolik. Ale věřím, že pokud on je ten pravý, tak že si dost chytrá na to, abys to poznala," přivřela jsem trochu oči, při jejich slovech. Bylo to, jako by mi promlouvala do duše. Jako by přesně věděla, jak se cítím a dokázala mi pomoc.

„Děkuji, mami," usmála jsem se.

„Není zač, snad jsem ti alespoň trošku pomohla."

„Jako vždy, hodně si mi pomohla, opravdu děkuji."

„No, a kdy nás přletíš navštívit?" změnila téma.

„Uvažuji nad tím, že bych tam zaletěla příští víkend."

„To by bylo super," řekla nadšeně. „A jestli už budete v pohodě s Harrym, můžeš vzít i jeho," navrhla.

„Mamí," zasmála jsem se. „Jak víš, že budem v pohodě? Třeba se s ním rozejdu," sama jsem věděla, že je to hloupost, ale přece si nemohla být až tak jistá, ne?

„Zlato, už jen podle toho, jak o něm mluvíš..." dovedla jsem si představit, jak nade mnou kroutí hlavou.

„Dobře mami, znáš mě," znovu jsem se zasmála a tentokrát se přidala i mamka.

„Tak já už budu končit. Půjdu ještě nakoupit a dodělat nějaké věci, tak se měj," rozloučila jsem se s ní a zavěsila.

Není nad dobrou radu maminky!

_

Pozn. autorky: Strašně moc děkuji za 1K přečtení! Je to neuvěřitelné:) Vy jste neuvěřitelní! Všem moc děkuji! :)