Co noc odhalila a můj sluha zase skryl

|1.| Život, který začal tím, čím měl skončit

Bál jsem se, když jsem tenkrát jako malý odhodil mého spolužáka na zeď. Bál jsem se, že mi to oplatí.

Bojím se i teď. Určitě jsou i Ostatní, kteří dokážou to, co já. Jenže nevím co, proč a jak. Nevím nic.

Budu se bát. Dnes znovu neusnu. Ostatní musí přijít a vzít Mě, a už určitě dávno zjistili, co jsem zač.

To jediné vím. Že existují a že přicházejí. Jak to vím? Nevím. 'Cítím to' není dostatečná odpověď, ani pro mě, který kvůli tomu nespí. Zalézám do postele a zkovávám se do peřin až po nos. Už nechci.

~

Tove usnul ve tři hodiny ráno. I přes naprosté vyčerpání jak psychické tak fyzické sebou na lůžku divoce házel a neuklidnil se, dokud se s výkřikem neprobudil o dvě hodiny později. Noční můry měl od doby, kdy si uvědomil, co by si pro jeho dobro radši nikdy uvědomit neměl. Na to už bylo pozdě.

Věděl, cítil, že jsou i další jako on. A cítil i to, že jednou si pro něj přijdou a připraví ho o možnost zjistit, co je zač. Po odhalení jeho pravé identity netoužil tak jako po ničem na světě.

Jeho život se chýlil ke konci, tušil to a bál se. Život, který začal tím, čím měl jeho život skončit. Věděním, že je jako Ostatní. Jiný.

Roztřeseně vstal z postele a rozešel se ke dveřím, cestou, která by mu jako malému zabrala jen pár kroků, ale čím starší byl, tím více času potřeboval na to se přes pokoj dostat. Otupělost, slabost, nevolnost, přání žít jako normální člověk... Trápil se. To vše mu ztěžovalo znovu dokola vstupovat těmi dveřmi do stereotypního života, který musel předstírat.

~

Hluboká řezná rána, která mi byla způsobena ve snu, jako by bolela stále a s každým pohybem se zhoršovala. Byly to opravdu jen sny, nebo snad vidiny budoucnosti?

Zamžoural jsem z okna, kde už pomalu začínalo svítat. Ulevilo se mi. Už žádné noční můry.

Uprostřed pokoje se mi podlomila kolena a já se zřítil na zem. Ležím na studené zemi a nevím jak dál. Takhle skončím. Vím to. Sám. Rodiče na tohle nestačí. Nestačí na moje přání, abych mohl znovu žít. Nestačí už na nic v mém životě. A ani o tom neví.

"Tove? Jsi v pořádku?" Do pokoje nakoukla ospalá mamka a čekala, že budu v klidu spát. Místo spokojeného úsměvu a tichého odchodu vytřeštila oči ještě opuchlé spánkem a stažené do tenkých čárek, jako kdyby se snažila zaostřit, jestli správně vidí. Ani jsem neměl sílu jí na to něco říct. Ani jsem nevěděl co. Ahoj mami, nemůžu vstát a už deset let nemůžu spát, pomůžeš mi? V duchu jsem se zasmál své patetičnosti. Doopravdy zvednout koutky úst bylo příliš namáhavé ve stavu, ve kterém jsem se nacházel.

"Už zase cestuješ, zlato?" S unaveným úsměvem mě zvedla ze země a jako hadrovou panenku položila zpátky na postel. "Je ti sedmnáct, zlatíčko, měl bys přibrat." Pohladila mě po vlasech a láskyplně se na mě usmála. Bylo mi jí líto. Mít takového syna budižkničemu muselo být únavné. Jen jsem vyčerpaně zavřel oči a lehce kývl. Ani jsem nezaznamenal, jak odchází.

~

Tove se probudil až v osm. Se slunečním světlem mizely i jeho sny. Kruhy pod očima a třesoucí se ruce ale nezmizely. Pomalu, bolestivě pomalu si došel do skříně pro oblečení a zpátky na postel, kde se svalil a musel chvíli odpočívat. Oblékl se, jako kdyby mu vzduch tlačil na ramena a dělal i problém se jen zvednout do sedu. Trpěl.