Co noc odhalila a můj sluha zase skryl

|4.| Chlapec, který stvořil hrdinu, jenž ho učinil nešťastným

Trvalo jen chvíli, než se bolest v hrudníku stala neukojitelným vztekem.

V krku se mi vytvořil knedlík, ale spíš než strach jsem pociťoval zášť a zlobu. Měl jsem chuť natáhnout svoje prsty, které nazval on sám delikátními, a zašpinit je krví tak moc, jak jen to šlo - strčit obě ruce co nejhlouběji do jeho hrudníku a znovu je vyndat s jeho srdcem v dlaních stažených křečí záměrem zabíjet.

Chtěl jsem, aby cítil, jak strašně se teď cítím, že jsem mu věřil a nechal ho tohle provést. Jak mi z toho skoro puklo srdce vinnou. Že slzy nebyly ze smutku, ale z porážky a ponížení.

Hanna mezitím skoro ztratila vědomí. Musela dostat šok ze ztráty krve. Koukala omámeně před sebe, a můj příchod vůbec nezaregistrovala. Khalil ji stále držel za ramena. Jeho výraz jsem nedokázal rozluštit. Z mého příchodu byl vyděšený, to určitě, ale nikde jsem neviděl ani známky po provinilosti. Když se teď nehlídal, cítil jsem, že bolest, kterou jsem v něm viděl předtím, zmizela. Nebo spíš byla něčím velice pečlivě potlačena.

Zíral na mě s lehce otevřenou pusou stále potřísněnou Hanninou krví.

"Ty," promluvil jsem, když už jsem si byl jistý, že se mi nebude třást hlas, "už nebudeš mít právo se na ní ani podívat." Řekl jsem to tak rozhodně a pevně, až jsem sám zapochyboval, jestli jsem opravdu předtím lkal. Můj hlas rezonoval rozlehlou místností a působil mocně.

Několika dlouhými kroky jsem k němu přistoupil a zanechal mu na tváři otisk mých kloubů. Rána byla tak silná, že se zapotácel a pustil Hannu ze svého stisku. Chytil jsem ji a posadil na křeslo, které se nacházelo jen kus ode mě. Byl jsem příliš vzteklý na to, abych zkontroloval, jestli vůbec dýchá.

Pak jsem se otočil zpátky na Khalila Talmara, který seděl na zemi a držel si tvář. Než stačil vzhlédnout, odmrštil jsem ho na zeď za ním, kde dřevo, kterým byla pokryta, hlasitě zapraštělo a rozlétlo se okolo něj na třísky. S bolestivým heknutím jsem ho nechal dopadnout na zem. Ale tím mi můj vztek uhasit nestačilo.

Došel jsem k němu a chytil ho za černou košili. Už jsem se napřahoval, ale někdo mě chytl za ruku. "Hanno, proč...?" Otočil jsem se naštvaně, ale moje předloktí nedržela hnědovláska. Byl to kluk okolo mého věku ve vojenském úboru, se zdravotní páskou přes levé oko a s širokým úsměvem na tváři. Vyděsil jsem se. Zkontroloval jsem, že je Hanna v pořádku a pohlédl zpátky na zelenovlasého vojáčka. "To by stačilo." Pronesl klidně, stále s tím veselým obličejem, ale cítil jsem, že za veselou maskou se skrývá neskutečně krutá a vražedná povaha.

Radši jsem poslechl. Pustil jsem Khalila Talmara a příslušník armády pustil zase mě. "Dobře," jeho úsměv se ještě rozšířil, "pojďme tohle nedorozumění vyřešit." Pomohl mi na nohy a vévodovi taky. "Myslím, velevážený pane Talmare, že budete potřebovat nové vstupní dveře." Uličnicky se ušklíbl.

Došli jsme ke křeslům rozestavěným okolo malého konferenčního stolku. Nechal mě se posadit, ale místo toho, aby přenechal poslední volné místo vévodovi, sedl si on. Od Hanny jsem odkoukal, že bylo považováno za velice neslušné, když níže postavený esper seděl a někdo vyšší stál. Teď mi to ale bylo ukradené.

"Co se tedy stalo?" Obrátil se na mě. Ale já byl ještě pořád moc vzteklý. Vstal jsem z křesla a ukázal na vévodu: "Tenhle... imbecil," zavrčel jsem skrz zaťaté zuby, "on... zpochybňuji jeho zdravý rozum, vždyť když jsem vešel, vypadalo to, jako kdyby se tu krmil upír!" Neudržel jsem se a začal ječet. "Tohle vám nestačí!?" Na zemi i na Hannině košile bylo tolik krve, že si z toho dělalo špatně. "On jí snad... prokousl pažní tepnu!"