Co noc odhalila a můj sluha zase skryl

|3.| Bolest, která varovala před odpověďmi, kterým nešlo uniknout

Stál jsem v obrovské tmavé síni se sloupy z černého kamene. Podlaha mě studila do nohou, na sobě jsem měl jen kalhoty a roztrhanou košili. Několik metrů přede mnou bylo na stupínku obrovské křeslo potažené červeným sametem. Nohy a područky byly ve tvaru malých okřídlených démonů. Látka se leskla v nepřirozeném bílém světle, které v síni bylo.

Na křesle seděl esper. Nohy měl ležérně přehozené z křesla dolů, ruce založené na hrudi a na ústech úšklebek. Ale nebyl jako já nebo jako sto-čtyřicet-osmička. Byl jiný - byl jako Ostatní.

V krku se mi vytvořil knedlík, ale spíš než strach jsem pociťoval zášť a zlobu. Měl jsem chuť natáhnout svoje prsty, které nazval Khalil Talmar delikátními, a zašpinit je krví tak moc, jak jen to šlo - strčit obě ruce co nejhlouběji do jeho hrudníku a znovu je vyndat s jeho srdcem v dlaních stažených křečí záměrem zabíjet.

Zatnu čelist jako včera sto-čtyřicet-osmička, když jsem ji držel za ramena, a nekontrolovaně se proti němu rozeběhnu. Jeho úšklebek se rozšíří a v tu ránu stojí přede mnou s něčím ostrým v ruce. Než stačím zareagovat, pocítím prudkou bolest břicha a klesám na kolena. Předkláním se a sahám si na postižené místo. Cáry košile jsou vlhké a lepkavé. Ztrácím vědomí, padám na bok a to poslední, co vidím, je červená, která pokrývá celou zem.

~

Probudil jsem se s vyděšeným výkřikem a boulí na čele. Sto-čtyřicet-osmička stála vedle postele s rukama za zády a trpělivě čekala. Měl jsem pocit, že jsem koutkem oka zahlédl, jako se rychle chytá za hlavu, když jsem se probouzel, ale jediné na co jsem teď dokázal myslet, byl útočníkův obličej, na který jsem si nedokázal vzpomenout.

Zkusil jsem se posadit, ale zabolelo mě břicho. Unaveně jsem zakňučel. Nejen že mě do očí bilo světlo z jediného okna, které se v sídle Ikhanského vévody nacházelo, ale v noci, lépe řečeno ve dne, jsem znovu měl noční můru. Moje děsivé sny se nikdy neopakovali, ale tenhle byl výjimkou. Předtím jsem ho měl ten den, snad ještě předevčírem, kdy mě sto-čtyřicet-osmička odvedla do úplně nového, matoucího světa s pravidly, které mi zatím zůstávala skryta. Zastesklo se mi po mojí rodině. Nevěděl jsem, jestli té, co mě vychovávala, nebo té, která mě zplodila. Cítil jsem se sám.

"Jste v pořádku, Vaše Výsosti?" Zeptala se klidně sto-čtyřicet-osmička. "Ne," odsekl jsem podrážděně, "a neříkej mi Výsosti, jsem Tove. Tykej mi." Povzdechl jsem si. Potom, co jsem včera jí a její sestře provedl, jsem neměl právo s ní takhle mluvit. "Promiň, je to moje chyba. Necítím se dobře. Všechno je na mě moc čerstvé. Před dvěma dny jsem myslel, že můj život už je u konce, ale dneska," usmál jsem se a vyhlédl z okna, "je to jako splněný sen. Skoro." Sto-čtyřicet-osmička najednou poklekla a naléhavým hlasem, který jsem u ní slyšel poprvé, když jsem ji potkal, řekla: "Udělám vše co je v mých silách, abych Váš sen dovedla k dokonalosti."

Mírně jsem se zasmál. Znovu jsem se zkusil posadit, znovu bez úspěchu. Rychle vyskočila a se staženým obličejem mi prohlížela hlavu a ruce, které jsem měl odhalené, a na kterých nejspíš hledala známky zranění.

Zastavil jsem ji v hledání a řekl jí o snu, který mi to zranění, které tak bezradně hledala, způsobil. Pohled už měla zase tvrdý a oči odhodlané, nikde ani známka po vylekání. Přesto nevypadala ve své kůži. Energie jako by z ní vyprchala a jiskra v oku zanikla.

"Je to psychosomatické, myslím," stáhl jsem peřinu a trochu vyhrnul tričko, abych jí ukázal, že na břichu žádnou řeznou ránu nemám, "mám jen hodně živé sny." Usmál jsem se. Zakroutila hlavou s tím stoicky klidným výrazem ve tváři. "Myslím, že by..." Přerušil jsem ji zvednutou rukou. "Neboj, jen jsem prostě místo dne spal znovu v noci. Otočené biologické hodiny." Pokrčil jsem rameny s úsměvem. "Omlouvám se," uklonila se spěšně, "použila jsem svoji schopnost dřív než jsem si to promyslela. Prosím, omluvte moje chování, jednala jsem pouze..."