Co noc odhalila a můj sluha zase skryl

|2.| Vévoda, který lhal, protože se bál pravdy

Následoval jsem Khalila Talmara do rozlehlé jídelny, které vévodil obrovský křišťálový lustr. Stěny byly z mahagonového dřeva vykládané černým hematitem, který ve světle lustru zářil kovovým leskem. Mahagon se kroutil do složitých sloupů a různých výjevů, přes různé druhy rostlin až po krvavé boje a bájná zvířata, která měla lesklá hematitová očka. Nikde ale nebyly okna.

I sám vévoda byl oblečen do tmavé. Ale i na jeho temném způsobu oblékání byla vidět okázalost, stejně jako v každé místnosti tohohle pompézního sídla, kterou jsem zatím viděl. I když měl arabské jméno, jeho pokožka byla téměř porcelánově bílá. Nejspíš to bylo zapříčiněno nedostatkem světla.

V místnosti byl obrovský stůl z tmavého dřeva. Okolo něj byly postaveny bohatě vyřezávané židle s černým polstrováním. I když na mě černá vždycky působila tísnivým pocitem, všechno tady bylo tak velké, že to bylo prostě jen temné. A smutné. Ve vévodových očích se ale žádné emoce neodrážely. Jediné, co jsem cítil, byl strojený klid, se kterým se mi zatím prezentoval. U sto-čtyřicet-osmičky jsem alespoň cítil, že jí můžu věřit, protože byla stoprocentně upřímná, i když mluvila jako zbavená emocí. To jsem o Khalilovi Talmarovi říct nemohl. Rozhold jsem se, že se k němu budu chovat slušně, pokud se tak bude chovat i on ke mně. Nechtěl jsem si rozezlít hned prvního šlechtice, na kterého jsem narazil.

Pokynul mi, abych se posadil nalevo od čela stolu, kam si sedl on sám. Židle byla očekávaně těžká. Sto-čtyřicet-osmička mi ji pomohla přisunout. Kývl jsem na ní s úsměvem jako dík za pomoc. Ani se na mě nepodívala. Se sklopeným pohledem mi jen lehce kývnutí oplatila.

Nevěděl jsem, jak na židli správně před vévodou sedět, tak jsem zůstal jen na kraji. Vévoda seděl se zády rovnými jako pravítko, lehce se opírající o její černé polstrování a s rukama založenýma na hrudi.

"Dones čaj. Jaký si přejete?" Podíval se na mě ostrým pohledem. "Ja-jaký... to je jedno. Vyberte sám, vévodo." Zakoktal jsem se a nervózně se usmál, abych se necítil tak poníženě - měl neskutečnou vyřídilku.

Khalil si povzdychl. "Omlouvám se za moje vyjadřování. Neměl jsem v úmyslu Vás znejistit. Dlouho jsem s nikým výše postaveným nemluvil. Žiji sám." Pokýval jsem hlavou na znamení, že ho chápu. Na chvíli jsem pohlédl na sto-čtyřicet-osmičku. Trpělivě stála a čekala, výraz ve tváři neměnný a klidný. Vévoda můj pohled zachytil.

"Ona je služebník. Do obyvatel domu se nepočítá. Stojí v hierarchii úplně vespod." Byl jsem mu alespoň vděčný za to, že mi všechno vysvětluje, ale nelíbil se mi jeho přístup ke sto-čtyřicet-osmičce.

"Earl grey. Pospěš si." Mávl rukou a tím poslal dívku někam do útrob sídla pro občerstvení. Najednou jako by se uvolnil. Sedl si do křesla více pohodlněji, nahrbil záda a ruce rozložil na područky. "Odpočiňte si, princi Tove," zadíval se mi hluboko do čí, jako kdyby se mi z nich snažil něco vyčíst, "takhle se brzy unavíte. Já o Vás klepy roznášet nebudu." Zasedl jsem co nejhlouběji do křesla a přisunul si židli těsně ke stolu. Ta párkrát ošklivě zaskřípala o černou kamennou podlahu, než se mi ji podařilo dostat do blízkosti stolu, která mi vyhovovala. Lokty jsem si položil na vyleštěné mahagonové dřevo. Povrch byl překvapivě jemný. Přejel jsem po něm prsty.

"Máte velice delikátní prsty, princi," Khalil Talmar hypnotizoval mojí pravou ruku, "ale něco mi říká, že nejste tak tichý, jak se zdáte." Upřímně jsem se rozesmál. Ani jsem nevěděl proč.

Smál jsem se dlouho a hlasitě, dokud nepřišla sto-čtyřicet-osmička. Položila před nás dva krásně zdobené hrníčky s rostlinnými motivy a oběma nám do nich nalila horkou tekutinu. Pomalu jsem se napil, ale čaj mi nikdy moc nechutnal, tak jsem ho zase odložil. Na rtech mi stále přetrvával pobavený úsměv.