Co noc odhalila a můj sluha zase skryl

|5.| Oslava, která se neobešla bez obětí, na které všichni zapomenou

"Hanno..." Hlas se mi skoro zlomil, když jsem se na pokusil zavolat na mého služebníka. Schoval jsem si tvář do dlaní. Než jsem se nadál, ležela mi její ruka na rameni. "Jste v pořádku, princi Tove?" Skrz prsty, jako zvíře vykukující z nory, jsem se podíval na její ustaraný pohled. Nechal jsem ruce spadnout podél těla. "Tolik jsi toho kvůli mě riskovala..." Cítil jsem se mizerně, ale snad ne dost mizerně na to, aby to mohla Hanna cítit.

Smích. Myslel jsem, že špatně slyším. Hanna se zasmála. "Nic se neděje, Vaše Výsosti." Úlevně jsem si oddechl. To, že mě znovu oslovovala titulem, mi teď bylo ukradené. Měl jsem chuť se jí zhroutit do náruče a konečně ji pořádně vyslechnout, ale Hanna pokračovala dál: "Tihle koně jsou dokonale vycvičení a není čeho se bát." Zarazil jsem se. Nezdálo se mi, že by bylo možné, aby mě předtím neslyšela. Ohlédl jsem se po ostatních, ale ti si nás nevšímali, takže kvůli mravním důvodům a mé reputaci to taky nebylo.

Pak mě to uhodilo jako blesk z čistého nebe. Hanna byla naštvaná. Už jí přestalo bavit moje ustavičné přerušování. Ale já se jí nedivil. Zahanbeně jsem sklopil pohled. Jak bych ji teď mohl požádat o vyřešení mého strachu z jízdy na koni? "Pokud budete chtít, můžete jet se mnou, ale bojím se o Vaši reputaci..." Přestala, jako kdyby čekala, že něco namítnu, ale já jen prázdným pohledem koukal na její ruku na mém rameni, která jako by se mi vysmívala, co jsem to za imbecila. Pak mi došlo, co vlastně řekla. "Opravdu?" Zvedl jsem překvapeně pohled. Sundala svou ruku a krotce kývla. Polkl jsem.

"Je čas!" Uslyšel jsem pronikavý hlas arcivévodkyně Gunové. Následoval jsem Hannu k běloušovi (který byl mimochodem v kohoutku vyšší než já), kterého jí přidělili a sledoval, jak se jediným elegantním pohledem vyšvihla do sedla. Poplácala koně po mohutné šíji a ten zaržál. Polekaně jsem uskočil. "Princi Tove, Váš kůň..." Nenechal jsem nervózní arcivévodkyni domluvit. "Nepojedu na svém koni, omlouvám se, paní Gunová, ale..." Hlas se mi zadrhl. "Máš strach z koní, bratránku?" Přistoupil ke mě Thomas s rošťáckým úsměvem a poplácal mě po zádech. V krku se mi vytvořil knedlík. Nervózně jsem polkl.

"Buď tak laskavý a chovej se ke korunnímu princi uctivě, Thomasi!" Okřikla ho jeho matka. Stále s úšklebkem na tváři jen pokrčil rameny a chytil mě okolo pasu. Jen tak tak se mi podařilo zadržet vyděšený výkřik, když mě podal Hanně, která mě vytáhla za sebe. Sedlo bylo asi standardní velikosti, a rozhodně ne určené pro dva. Byl jsem na ní přimáčknutý zezadu a nevěděl kam s rukama. "Prosím, držte se pevně, Vaše Výsosti," vyřešila za mě můj problém Hanna, ale nevěnovala mi jediný pohled. Co jsem taky mohl čekat. Vděčně jsem ji objal kolem pasu.

"Štastnou cestu," popřál nám arcivévoda Gun. Kývl jsem nazpátek.

"Ty nejedeš?" Otočil jsem se na Thomase. Zakroutil hlavou. "Moc lidí," ušklíbl se.

Arcivévodkyně znovu pobíhala mezi jezdci a upravovala koním barevné stužky a prýmky, kterými byly ověšeni.

"Můžeme jet?" Zeptala se stoicky klidně Hanna. "Ano. Díky," zamumlal jsem a na chvíli si položil hlavu na její rameno, než Hanna pobídla koně a ten se rozcválal s mnohočlenným doprovodem za sebou. Vyděšeně jsem se ohlédl za sebe a uviděl rychle ubíhající krajinu a vzdalující se sídlo, kde nám na dlážděné cestě mávali Gunové. Neodvažoval jsem jim zamávat zpátky, protože pustit se byť jen jednou rukou Hanny - při té představě jsem zabořil obličej do jejích vlasů a ještě pevněji se jí chytl.

"V pořádku?" Skoro jsem Hannu přes vítr vanoucí kolem mých uší neslyšel. Na chvíli otočila hlavu. Vypadala, jako že si rychlou jízdu užívá. Na rtech jí poletoval spokojený úsměv. "Můžu přidat?" Vytřeštil jsem oči. "Ono to ještě může přidat!?" Zakřičel jsem vyděšeně. Vesele přikývla. "Čím rychleji pojedeme, tím dříve to budete mít za sebou, princi Tove." Očividně si nechtěla dobrou náladu zkazit mým fňukáním.

"Klidně, cokoli chceš." Pokusil jsem se o úsměv. Na nic nečekala a zvednutou rukou dala znamení ostatním, že zrychlujeme.

Kůň vystřelil neuvěřitelnou rychlostí vpřed. Při představě, že bych teď spadl, jsem se otřásl a radši se schoval zpátky do Hanniných vlasů. Zbytek cesty probíhal v tichosti.

Za dvacet minut jsme dorazili před brány Aidenu.

Obrovské, několik desítek metrů vysoké zdi ze žlutého pískovce se tyčily téměř ve stejné výšce jako sekvojový les, který celé město obklopoval.

"Aperire!" Zakřičela najednou Hanna se zdviženou levou pěstí. Bytelná dřevěná brána se lehce otevřela a mě se naskytl pohled na nespočet světel, která na obrovské cestě svítily. Když jsme vjeli na obrovskou dvoranu táhnoucí se jako dlouhá cesta do nedohledna,Hanna zpomalila s koněm do kroku. Ozval jsem hlasitý jásot. Když jsme přijeli blíž, zjistil jsem, že ta světla byly svíčky.

Nádvoří bylo plné lidí - tedy esperů. A každý z nich držel svíčku. "Stará tradice," nahnula se ke mně Hanna, "mávejte." Zašeptala. Zakroutil jsem hlavou. Nehodlal jsem se pustit ani za nic. Když Hanna viděla, že nic nedělám, pobídla koně. A ten se postavil na zadní.

"Princeps est!" Zakřičela Hanna a znovu zvedla levou ruku zatnutou v pěst. Znělo to jako latina. Dav zaburácel. Hanna se se na mě znovu ohlédla a já viděl, jak hrdě se teď cítí, že mě - korunního prince -přivedla zpátky živého a zdravého. Usmála se. V tu chvíli jsem odhodil všechny starosti stranou a přestal pochybovat o tom, že tohle Hanna považovala jen za práci. Podle toho co vše pro mě obětovala, a jak tolerovala moje chování - pouto a všechny chvíle, které se mnou sdílela, to vše pro mě bylo velice drahocenné.

Jednou roztřesenou rukou jsem pustil Hannin pas a zamával. Kůň už zase stál na všech čtyřech a já si oddechl.

Trvalo několik dlouhých minut, než jsme dojeli až na konec nádvoří, kde Hanna zahnula do stájí. Jakmile bělouš zastavil tak jsem okamžitě napůl seskočil a napůl spadl ze sedla. Hanna mě následovala, ale mnohem ladnějším způsobem. Vyndala jednu nohu ze třenu a