VLČÍ KREV II. - ZTRÁTA

INFORMÁTOR

„Tak jak se ti tam líbilo? Povídej, přeháněj!" vybafl na ni Noah, jen co nastoupila do auta a zapnula si bezpečnostní pás.

„Bylo to jako ve škole," odpověděla a opřela se do sedadla.

„A to znamená?"

„Že to bylo naprosto skvělý!" vyhrkla Audrey, která už nevydržela skrývat své nadšení. „Ředitel byl strašně v pohodě a dokonce přistoupil na všechny podmínky, které Isaac požadoval."

„Takže to fakt zkusíš? Budeš chodit na vysokou?" Přikývla. „Tak to je vážně skvělý, Nathan by z tebe měl radost." Jen co ta slova vypustil z úst, zalitoval toho. Audrey se zamračila, úsměv jí z tváře zmizel a nahradil ho smutný výraz. „Já, nemyslel jsem to tak. Tedy myslel, ale měl jsem vědět, že ještě nejsi připravená o tom mluvit."

„Nemůžeš za to. Musím to přijmout a smířit se s tím. Přeci jeho jméno nemůže být pořád tabu."

„Ale je to ještě čerstvé, neměl jsem to jen tak říct. Příště už to neudělám."

Zbytek cesty promlčeli. Ani jeden nechtěl začít rozhovor o něčem, co by stejně vedlo zase zpátky k Nathanovi. Všichni na něj mysleli. Měli ho plnou hlavu.

Jakmile auto najelo na štěrkovou příjezdovou cestu, Audrey se s trhnutím probudila a zadívala se na dům. Vypadal pořád stejně, jako když jej viděla poprvé. Tehdy vedle ní na místě řidiče ale seděl muž, kterého tak dlouho milovala, ale bála se si to připustit. Podívala se na kraj lesa a zabolelo ji z toho u srdce. Přesně na tom místě se proměnila zpátky do své lidské podoby, když s Nathanem utíkali z města pryč. Hned poté mu pověděla o Brucovi.

Viděla ho naprosto všude. Kamkoli se podívala, viděla se po jeho boku, jak trénují, mluví spolu nebo se něčemu smějí. Tolik vzpomínek, které jí rvaly srdce přímo z hrudi a její vlčí já se z toho smutku svíjelo ve smrtelné agónii a nešťastně vylo.

„Vystoupíš? Nebo zůstaneš celý den v autě?" zeptal se Noah, který jí držel otevřené dveře a nedočkavě u nich stepoval.

„Cože?" probrala se ze svých bolestných myšlenek Audrey.

„Pojď ven, ostatní nám chtějí něco říct." Dívka vyskočila z auta, popadla Noaha za ruku a začala ho táhnout do schodů.

„A proč jsi to neřekl rovnou, honem, oni vědí, kde je!"

Během minuty byli v domě a hnali se přes obývací pokoj do knihovny, ze které se ozývaly nadšené hlasy. Celá smečka stála kolem stolu a pozorovala Isaaca, naklánějícího se nad mapou, který zrovna pokládal telefon. Když se Audrey s Noahem přiřítila do pokoje, oči všech přítomných se na ně upřely. Dívka se podívala do očí svého Alfy a její výraz ztuhl.

„Našli ji," řekla. A nebyla to otázka, byl to fakt a Isaac jej jediným kývnutím potvrdil.

„Můj přítel, Andrew, nám posílá jednoho vlkodlaka, který je našel. Měl by dorazit během zítřka. Podle všeho má pro nás informaci, která by nás mohla zajímat."

„My za ní nepojedeme?!" podivila se Audrey a Isaac si povzdechl.

„Ne, zatím ne. Nejdříve vyslechneme, co nám ten vlkodlak chce říct a podle toho se zařídíme."

„Ale ty jsi říkal...slíbil jsi mi..."

„Já vím, co jsem řekl!" vyštěkl Isaac a zvedl se ze židle, která se pod tím prudkým pohybem skácela na zem. „Vím to, ale dokud nebudu od toho muže vědět víc, nevystavím svou smečku riziku, o kterém ani nevíme, jak velké ve skutečnosti je! Pochop to Audrey!